VYKROČILA JSEM NA CESTU SVOBODY, LÁSKY A PŘÍTOMNOSTI

Před pár měsíci jsem nadělila sama sobě dárek, kterému ještě stále nemůžu úplně uvěřit. Dovolila jsem si něco, o čem jsem si vždy jen v žertu říkala, že jednou přijde… A ono přišlo, mnohem dříve, než jsem čekala a věřila, že je možné. Spontánně a s lehkostí. Bylo to přání mého srdce, přestože rozhodnutí k akci přišlo na základě racionálního uvažování…

O co tedy jde? Na podzim 2021 jsem se zúčastnila pránického přechodu, během kterého se mé tělo „naladilo“ na příjem výživy převážně z prány. Prána je životní energie nazývaná také čchi, která proudí v meridiánech (energetických drahách v našem těle) a se kterou pracuje např. čínská medicína. Je to energie, kterou přijímáme do těla s každým nádechem a výdechem a kterou můžeme využívat i k výživě těla místo klasického jídla. Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, věřím, že v určité míře si tuto schopnost můžeme osvojit všichni.

Pokud vás téma pránické výživy jako takové zajímá více, doporučuji vám poslechnout si tento díl mého Terapeutcastu, který jsem nahrála společně s Petrem Tichým a Ivanou Dolinskou, kteří mě pránickým přechodem provázeli. Zde jen krátce uvedu, že pránická výživa byla dlouho ztotožňována s absolutním odříkáním jídla. Protože pránická výživa je však především o svobodě, společně s Petrem a Ivanou se ve výše zmíněním díle podcastu noříme do její opravdové podstaty. Jak popisuje Ivana, prána je láskyplná, silná a léčivá energie, která je nám na Zemi dávána darem. Má silnou schopnost léčit tělo i duši a zároveň nepřináší žádné omezení ohledně jídla. Přestože pránik je vyživován nejkvalitnější (na Zemi dostupnou) výživou a jídlo nepotřebuje, je absolutně svobodný a může ochutnat a sníst vše, na co dostane chuť. V uvedeném díle podcastu se společně se zaměřujeme na otázky:

• Co je prána, jaké jsou její přínosy pro fyzické tělo i duši.
• Jakým způsobem prána zkvalitňuje náš život.
• Jak se pránik cítí na ve společnosti, kde se očekává konzumace jídla, a jaké jsou jeho prožitky z jídla.
• Jak velkou fyzickou zátěž pránik zvládne, jak si dobíjí baterky a kolik času na regeneraci těla potřebuje.
• A další…

V tomto článku s vámi chci sdílet své vlastní zkušenosti s pránickou výživou i s celým procesem – konkrétně:

• Co mě motivovalo k rozhodnutí přijímat více energie z prány než z jídla.
• Jak u mě pránický přechod probíhal a probíhá.
• Jak sama vnímám pránu a její přínosy.
• Jak s celým procesem pracuji.

Pokud ale raději posloucháte a chtěli byste detailnější sdílení, znovu vás odkážu na epizodu Terapeutcastu, která je podrobnější než tento článek.  

Co mé cestě k práně předcházelo?

Možná málo z vás ví, že projektu od Martiny v takové formě, v jaké jej znáte dnes, předcházel projekt zaměřený na veganství. Ve 24 letech jsem se rozhodla stát vegankou a veganství mě začalo obrovsky bavit – začala jsem objevovat nové suroviny a plodiny, zkoušet nové recepty, mixovat raw dezerty a celkově experimentovat. Radost jsem chtěla sdílet s ostatními a dokonce jsem napsala nadupanou veganskou e-kuchařku, kterou si stále můžete koupit v PDF formě na e-shopu.

Jako veganka jsem se v těle cítila moc dobře a rostlinnou výživu jsem vnímala jako cestu k trvalému a přirozenému zdraví. Veganství mi však přineslo do života nové podněty a postupně přivedlo k vědomějšímu životu. Nejprve jsem začala vědoměji přistupovat ke svému tělu (místo západní medicíny jsem začala hledat řešení na zdravotní problémy u alternativních metod) a o pár měsíců později i sama k sobě a ke svému nitru a srdci. Právě skrze veganství jsem se dostala k zájmu o seberozvoj a sebe samotnou.

Čím více jsem vnímala sama sebe, tím více jsem si uvědomovala, že často cítím hlad, který je vyvolaný nejrůznějšími emocemi a který nedokážu „zasytit“ jídlem. Začala jsem se tedy soustředit na to, kdy je můj hlad pouze emoční a kdy skutečně potřebuju jídlo. Uvědomovala jsem si, že často jím jen proto, že mě čeká činnost, do které se mi vůbec nechce, a jídlem si chci jen zpříjemnit její vykonávání. Vše samozřejmě souviselo i se sebeláskou a schopností se vnitřně dosytit. Jídlo nám totiž přináší příjemné prožitky a často skrze něj zaháníme smutky, naštvání, pocit, že nejsme milovaní apod.

Přestože jsem byla schopná rozpoznávat skutečné příčiny pocitů hladu, stále ve mně přetrvával pocit, že když si jídlo nedám, tak o něco přicházím. Často se mi tak stávalo, že jsem se více či méně přejedla, přestože jsem jedla jen jídlo, které jsem považovala za zdravé. Mé tělo mi ale postupně začalo dávat najevo, že když sním nevhodnou kombinaci surovin nebo splácám páté přes deváté, tak to není ono. Pomaličku mě tak vedlo k tomu, abych byla v jídle více vědomá.

Už v té době jsem věděla o pránické výživě a bylo mi známo, že existují lidé, kteří nepotřebují k výživě těla klasické jídlo a dokáží se nasytit životní energií neboli pránou. I když mě schopnost vyživovat se pránou s ohledem na zdraví a vitalitu těla moc lákala (lidé žijící z prány mají zdravá, vitální těla a stačí jim klidně jen 2 – 4 hod spánku denně), v té době mi přišla jako něco obrovsky nedosažitelného. Měla jsem představu, že se k ní člověk musí dopracovávat několik let…

Jak a proč jsem se nakonec pro pránu rozhodla?

Postupně jsem se prokousávala osobním rozvojem do větší a větší hloubky, pracovala na sobě a začala podporovat i ostatní, ať už skrze rodinné konstelace, channeling nebo další metody. Při meditacích i vedení konstelací jsem začala fyzicky cítit srdeční čakru i energetické pole, které v mém těle tato čakra vytvářela. Tento fyzický projev pro mě vždy byl (a stále je) velmi příjemný. Jakmile jsem se však najedla, cítila jsem, že pole srdeční čakry slábne a celkově jsem vnímala, že jídlo mě tak trochu utlumuje. Byly to chvíle, kdy mě přirozeně napadalo, že by bylo skvělé nemít potřebu jíst.

V létě 2020 se narodila naše dcera Amálka a já jsem během prvních dvou měsíců prožívala silnou nervozitu (občas i strach) z každé nadcházející noci, během které jsem si marně přála spát – a nemohla (buď proto, že jsem nosila Amálku nebo proto, že jsem po 1-2 hodinovém nošení další hodinu nemohla usnout). Byla jsem tak stále ve stresu z toho, že se nevyspím a následující den nebudu schopná fungovat. Věděla jsem, že toto období nechci zažívat znovu a ptala se sama sebe, jak to zařídit, abych se při příchodu dalšího miminka cítila klidnější a odpočatější.

Stále častěji mi na mysl přicházela pránická výživa, kterou jsem měla od prvního okamžiku, kdy jsem se o ní dozvěděla, spojenou s minimální potřebou spánku. Rozhodla jsem se proto, že chci zažít jaké to je, když člověk aspoň částečně přijímá tu nejkvalitnější a nejčistší výživu, jaká je nám na Zemi dostupná. Vybrala jsem si průvodce – Petra Tichého s přítelkyní Ivanou Dolinskou a odjela i s Amálkou na týdenní pránický přechod.

Jak probíhal kurz a co mi přinesl?

Chtěla jsem se naučit více pracovat s energií (možná vynechat jedno jídlo během dne) abych nepotřebovala tolik spánku a celkově měla během dne více energie. Vůbec jsem ale nečekala, že se mi podaří nějak významně nahradit klasické jídlo pránou. Přestože jsem si už nějakou dobu s pránou hrála (např. při procházce, kdy Amálka usnula v kočárku jsem si sedla, požádala o pránu a jen si představovala, že do mého těla proudí čistá energie), měla jsem problém věřit, že to funguje. Od pránického přechodu jsem si tak slibovala nejen vlastní zkušenost a prožitek, ale i to, že uvidím ostatní účastníky a získám potvrzení, že je skutečně možné žít bez jídla.

Přestože Petr neměl vůbec žádný problém s tím, že pojedu i s roční dcerou, byla jsem nastavená tak, že když nám kurz nebude z nějakého důvodu vyhovovat, pojedeme domů a nic se neděje.

Na kurzu, který probíhal v relativně malém počtu v rodinném domku v malé vesnici za Zlínem, však byla moc příjemná atmosféra. Protože jsem nevěřila, že vydržím nejíst, přivezla jsem si s sebou přibližně 4 tašky jídla (ovoce, zeleninu, luštěninové těstoviny pro sebe i Amálku, chleba a avokáda + nějaké jogurty a příkrmy pro Amálku). První den jsem si dala k obědu i k večeři doma uvařené těstoviny s pestem, druhý den jsem poobědvala chleba s avokádem, ale večer jsem si řekla, že se odhodlám a vyzkouším, co se bude dít, když jídlo vynechám. Od té doby už jsem tak jedla jen ovoce, vlašské ořechy, které zrovna padaly ze stromů, výjimečně pár kousků těstovin nebo 2 – 3 lžičky avokáda, které jsem ochutnávala od Amálky.

Stále jsem sice cítila hlad, ale Petr mi vysvětlil, že je to tím, že žaludek je zvyklý pracovat a když je prázdný, hlásí se o pravidelný přísun porce jídla. Snažila jsem se tedy nedávat hladu příliš pozornosti a on po čase vždy zmizel. Mě samotnou mile překvapilo, že mi k jídlu skutečně stačí jen ovoce.

Samotný kurz nebyl nijak zvlášť organizovaný, což mi vyhovovalo. Hlavní program (dechová meditace, čchi – kung a spojení v kolečku) probíhal ráno a odpoledne jsme společně vyráželi na výlety a procházky do přírody. Díky tomu jsem si spoustu času mohla přizpůsobit podle sebe a Amálky. Poměrně bez problémů jsem zvládala absolvovat celý dopolední program (Amálka běhala kolem nás nebo spinkala v kočárku) a odpoledne jsem občas vyrazila na výlet s ostatními a občas zůstala sama s Amálkou. Pokud se mi s ní zrovna nechtělo nikam cestovat autem, zůstali jsme doma a místo společného výletu vyrazili na dětské hřiště a procházku z vesnice – byla to pohoda a svoboda zároveň. Všemu skvěle nahrávalo krásné a teplé počasí, díky kterému jsme mohly spoustu času trávit venku.  

Kurz pro mě byl silnou vnitřní transformací

Hned druhý den jsem si uvědomila, že při představě čistého bytí bez jídla v sobě začínám cítit prázdno a úzkost. Přestože jsem se sebeláskou už několik let intenzivně pracovala, začala se mi odkrývat další rovina a já pochopila, že se mi ukazuje, jak moc jsem stále byla zvyklá dosycovat si lásku jídlem. Proto jsem se několik večerů po uspání Amálky nořila do sebe a dosycovala sama sebe i své vnitřní dítě. Prána mě tak posunula více k sebelásce a já jsem se díky tomuto uvědomění mnohem více uvolnila a celý kurz si začala více užívat.

Zažila jsem si silný a povznášející pocit svobody z toho, že nemám potřebu jídla – šli jsme kolem restaurace s krásnou letní zahrádkou a já jsem cítila, že jídlo nepotřebuju. Vnímala jsem, že nemám nejmenší potřebu se zastavit a že je pro mě mnohem přínosnější jen být v přítomnosti tady a teď.

Také jsem si několikrát prožila, že když jsem unavená, tak mě nepozvedne dobré jídlo, ale že si potřebuju na chvíli sednout, zklidnit se a naladit se na sebe. Poznávala jsem, že můžu své tělo dosytit jen tím, že si sednu nebo lehnu, požádám o pránu a jen jsem, zatímco mé tělo i duše čerpá výživu. Prožila jsem si i zkušenost, že mi k nasycení těla stačí příjemná konverzace, během které jsem uvolněná a vnitřně spokojená.

Asi 2x jsem se během kurzu vzbudila s návaly horka a slabostí v těle – příznaky detoxikace těla, která přechod na pránu přirozeně provází. Věděla jsem ale, že potřebuju energii pro Amálku, snědla dva banány a detoxikační příznaky zase rychle odešly.

Díky tomu, že jsem v dřívějších letech pravidelně držela půsty, jsem věděla, jak se mé tělo cítí při půstu (většinou už po cca 10 hodinách bez jídla mi byla zima) a měla důvěru v to, že opravdu přijímám pránickou výživu a mé tělo nehladoví.

Předposlední noc se mi vše ještě potvrdilo ve fyzické realitě. Jak vysvětloval Petr v již zmíněném díle podcastu, pránikům se tvoří v hrdle sladká tekutina zvaná soma, která způsobuje, že trávicí systém stále pracuje a pránik si tak kdykoliv může dát jakékoliv jídlo. Pokud by to stejné udělal člověk po jednom a více dni nejedení, mohl by si způsobit vážné zdravotní problémy, protože po ukončení půstu je třeba dodržet tzv. návratovku. Je to období, během kterého půstař pomaličku připravuje trávicí systém na jídlo jako před půstem (nejprve je třeba pít jen ovocné šťávy a postupně je možné přidávat další jednoduchá a dobře stravitelná jídla). Jakmile jsem se předposlední noc vzbudila se sladkým pocitem v puse, věděla jsem, že se jedná o somu. Měla jsem z toho neskutečnou radost, protože to pro mě bylo reálným potvrzením, že pránu skutečně přijímám.

Před skončením kurzu jsem se také setkala se svým strachem, že mě ostatní nebudou jako práničku přijímat. Toto uvědomění mě zase o kousek blíže posunulo k větší důvěře v sebe a víru, že to, co dělám, má smysl.

Jak pránickou výživu a její přínosy pro tělo i duši vnímám?

Velkou kvalitou a přínosem prány je pro mě život ve větší přítomnosti. Během kurzu jsem cítila, že jsem mnohem více přítomná, a díky tomu jsem vnímala i silnější lásku k Amálce. Prožívala jsem jednoduchost a čistotu bytí, na které často nemáme kvůli všem možným povinnostem (mezi které patří i potřeba připravovat jídlo) čas.

Dále pránu vnímám jako komplexní léčivou energii, která podporuje jak fyzické tělo tak i naše nitro. Přirozeně uvolňuje potlačené emoce a pozvedává naše vědomí. Během kurzu jsem často cítila velké množství energie a večer se mi pravidelně stávalo, že jsem byla tak nabitá, že jsem nemohla usnout. Podobně, když jsem se v noci vzbudila na kojení Amálky, ležela jsem třeba i 30 minut, než jsem zase usnula.

Jak pokračuje můj život na práně po návratu z kurzu?

Od návratu z kurzu si s pránou stále hraju. Stále své tělo vyživuji i jídlem, i když v relativně malém množství a spíše pro radost a na chuť než na hlad. Necítím, že bych chtěla nebo měla přestat jídlo přijímat úplně, a to z několika důvodů:

• Stále kojím a mé tělo potřebuje energii i pro Amálku.
• Ráda ochutnám nebo si dám malou porci jídla společně se svým mužem, případně s kýmkoliv dalším.
• Cítím, že jídlo mě propojuje se Zemí a uzemňuje.
• Amálka jí mnohem lépe, když vidí, že i já jím.
• Je úžasné být svobodná v tom, že můžu a současně nepotřebuju jíst – když nemám čas jíst a připravovat jídlo, tak jíst nemusím, ale když máme doma něco dobrého nebo jsme např. na grilování s kamarády, tak můžu ochutnávat a pochutnávat si.

Věřím, že jídlo, které jím pro radost (a ne pro zahnání vnitřní nespokojenosti apod.) mé tělo podporuje.

Samozřejmě vnímám, že mé chutě na jídlo a občasné pocity hladu se velmi liší v závislosti na tom, jak jsem vnitřně naladěná. Když je má vnitřní spokojenost na bodu mrazu (rozladění, naštvání, napětí, potřeba něco kontrolovat apod.), tak mám touhu stále sahat po jídle, abych si vnitřní nespokojenost vynahradila. Pokud jsem ale vnitřně „vyladěná“ a šťastná, tak vnímám, že jídlo nepotřebuju a nemám ani žádné výrazné chutě.

Stále však poznávám, co se děje, když:  

• Sním velkou porci jídla.
• Jím jen velice málo.
• Sním jídlo na základě emoce.
• Sním jídlo čistě pro radost.
• A další. 

Učím se nevyčítat si, že některý den jím relativně hodně, stejně tak jako se učím vnímat své tělo a jeho potřeby.  

S příchodem zimy jsem začala cítit, že mé tělo potřebuje spoustu energie k tomu, aby se zahřálo, a ne vždy mu k tomu prána stačí. Začala jsem proto jíst zeleninové polévky, pít teplé čaje a zamilovala si horké kakao (připravuji si ho z kokosového mléka, nepraženého kakaa a medu). Také jsem zjistila, že potřebuju zvýšit příjem jídla během vedení konstelací a on-line terapií, které jsou pro mě energeticky náročné.

Přirozeně mi přestal chutnat zelený ječmen, který jsem pravidelně společně s chlorellou dva poslední roky svému tělu dopřávala. Rozhodla jsem se tedy zelené potraviny nahradit uhlíkem C60, který nám Petr doporučil jako podporu pro pránický přechod a který můžu za sebe jen doporučit (kromě toho, že má spoustu přínosů pro tělo, skvěle chutná).

Co se týče energie, cítím, že jí mám více a také vnímám, že se mé tělo rychleji regeneruje. Pokud jsem unavená, obvykle mi stačí se na chvilku zklidnit a energie se brzy dostaví zpět. Na druhou stranu mě hodně unavují situace, kdy na něco tlačím, jsem vnitřně v napětí, spěchám, nedovolím si odpočívat, potlačuju v sobě nejrůznější emoce, se kterými mi není dobře apod. Na vnitřní úrovni mě tak prána vede k větší zodpovědnosti i pozornosti k tomu, co se uvnitř mě odehrává.

Dále vnímám, že přijetí pránické výživy velmi souvisí s pouštěním kontroly a odevzdávání se důvěře ve Zdroj / Boha / Vesmír. Celé je to krásný proces, který stále poznávám a objevuji do větší a větší hloubky. 

Věřím, že prána je pro všechny

Na závěr vás chci povzbudit k tomu, abyste se, pokud vás prána láká, nebáli, že na její přijetí nejste dost dobří, zkušení, připravení, nebo cokoli dalšího… Pokud vás pránická výživa a její benefity lákají, běžte si zažít podobnou zkušenost, jakou jsem zažila já.

I mně bylo dovoleno mnohem více, než jsem čekala. Mé tělo ochotně přijalo skutečnost, že bude ve velké míře přijímat výživu z prány, což jsem původně vůbec nečekala.

Jak vysvětluje Petr v již zmíněném díle podcastu, dnes už je množství lidí, kteří žijí z prány, oproti předchozím letem relativně velké. Informace o příjmu výživy z prány je tak mnohem více ukotvená v kolektivním vědomí než před pár lety a celý pránický přechod je v dnešní době jednodušší. Dnes už není nutné absolvovat 3 – týdenní transformační pobyty, ale spoustě lidem stačí jen pár dnů v přítomnosti jiných prániků. Kromě toho je celý proces podporovaný kolektivní transformací vědomí. Samozřejmě je důležitá i opatrnost a nesnažit se vynutit si příjem prány hladověním.

Na závěr chci zmínit jen to, že: Pro přijetí pránické výživy není nutné vzdávat se jídla a současně je možné mnoho získat – svobodu, větší napojení na Zdroj, větší ukotvení se v přítomnosti, zdravé, vitální a stále mladé tělo, větší zodpovědnost a současně i větší podporu – to jsou jen základní benefity, které mě napadají.