Vnitřní dítě a návrat k dětství, k sobě i k radosti

14.02. 2019 |

Vše, co během svého života prožijeme, máme v sobě ukryté, a to už od prenatálního věku.  V děloze vnímáme a prožíváme pocity své maminky, ať už se jedná o radost, strach nebo smutek. Jakmile se narodíme, naše pocity se odvíjí od toho, jak funguje naše rodina, jak se k nám chovají ostatní, jaké podněty ze svého okolí přijímáme…

Ze svého dětství si tedy neseme příjemné i nepříjemné prožitky. Nepříjemné emoce, jako je smutek nebo strach, jsou přirozenou součástí života a setkáváme se s nimi neustále. Jako malé děti však mnohdy nedokážeme náročné zážitky zpracovat a zůstáváme jimi ovlivněni i v dospělosti.  

Pokud nám v dětství chybí láska a pozornost, můžeme se snažit dělat vše možné, abychom ji od rodičů získali – např. zlobením nebo nadměrnou snahou zavděčit se. Tato snaha v nás obvykle přetrvává až do dospělosti, kdy se podvědomě snažíme ostatním zalíbit (jsme až extrémně nápomocní atd.) a doufáme, že od nich tak získáme pozornost, která nám v dětství chyběla a možná stále chybí. Samozřejmě, nedostatek lásky a pozornosti není to jediné, co nás jako malé mohlo trápit.

Rodiče jsou pro dítě středem vesmíru, protože bez nich by nepřežilo. Jako malí tedy přirozeně toužíme po tom, aby nás ostatní rodinní příslušníci (zejména rodiče) přijímali. Často se snažíme (i když to tak možná na první pohled nevypadá) dělat vše tak, aby s námi byli spokojení a aby nás měli rádi. Naučíme se dělat takovými, jakými předpokládáme, že nás rodiče chtějí mít. Mnohdy se také naučíme nevnímat a potlačovat své pocity a emoce, protože se s nimi buď nedokážeme vyrovnat nebo protože se bojíme, že s nimi nebudeme přijati.

Podvědomé nastavení, jak bychom měli věci dělat, v nás však často zůstává až do dospělosti, a my si tak nedovolujeme žít po svém. Hodnotu a uznání očekáváme od svého okolí místo toho, abychom je hledali v sobě.

Dokonalý rodič neexistuje, každý předává to, co může

Naši rodiče nám předali to, co sami dostali od svých rodičů, a co považovali za nejlepší – že to možná někdy nebylo to nejlepší i pro nás, už je jiná věc. Někteří z nás prožili náročné dětství  – např. pokud rodiče procházeli komplikovaným rozvodem, hádkami nebo pokud na svých dětech provozovali násilí. Pro dítě je často náročná i situace, kdy rodiče neumí vyjadřovat své emoce, přestože navenek se vše zdá být v pořádku. Někteří si vybavují pár obtížných a náročných situací a někteří se jen nedokáží přirozeně radovat ze života, protože jim chybí přirozená hravost a radost.

Není nic neobvyklého, že rodiče jsou vyčerpaní a řeší své problémy. V důsledku toho nemohou být pro své děti vždy otevření a plní pozornosti. V takových situacích se může stát, že se dítě cítí opuštěné, nepochopené a osamocené.

Děti nerozumí tomu, že maminka

  • potřebuje trochu času pro sebe
  • je smutná, protože se nepohodla s kamarádkou nebo tatínkem
  • není naštvaná na něj, ale na souseda
  • pro něj nemá plnou pozornost, protože je unavená
  • ho nechala dlouho samotného, protože musí jít do nemocnice

Malé dítě automaticky vše vztahuje na sebe a dává si za vinu to, co se kolem něj děje: Když jsou rodiče z nějakého důvodu smutní, myslí si, že jsou smutní kvůli němu, a předpokládá, že udělalo něco špatně. Spoustu věcí si přebírá po svém:

  • asi jsem udělal něco špatně když maminka brečí
  • jsem špatný, vždyť i maminka říká, že nejsem hodný
  • něco jsem provedl když mě rodiče zavřeli do té velké strašidelné bílé místnosti (nemocnice)

Od toho, jak se k nám v dětství chovali ostatní i jak jsme se chovali sami k sobě, se však odráží to, jak se k sobě chováme dnes. Pokud jsme se za něco obviňovali, nevěřili sami sobě a něco si vyčítali, děláme to tak stále. Velký vliv na náš život mají i zážitky z prenatálního období – např. pokud se maminka na dítě netěšila a přemýšlela o potratu.

Některé dětské zážitky si pamatujeme do nejmenšího detailu, zatímco o jiných nemáme ani ponětí. Zapomenout a vytěsnit z vědomí zkušenosti, které pro nás byly hodně náročné, je přirozený způsob, jak se před nimi ochránit. To, že něco z vědomí vytěsníme, však neznamená, že to na nás přestává působit. Ve skutečnosti je to přesně naopak – čím více něco vytěsňujeme, tím silněji to působí. 

To, co se kdy stalo, nezměníme. To, jak všechny své bývalé zážitky vnímáme a jak nás ovlivňují, však změnit můžeme.

Jak se vrátit ke svému dětství a „uzdravit“ to, co nebylo tak úplně fajn?

Jednou z možností, jak v sobě uzdravit to, co nás někde hluboko trápí, co je smutné, vzteklé nebo vystrašené, je navázání kontaktu s vnitřním dítětem.

Vnitřní dítě je naše (vědomá i nevědomá) část, která v sobě obsahuje všechny zážitky, které jsme jako malí prožili.  Pokud v sobě máme spoustu smutných zážitků, bude smutné i naše vnitřní dítě. Pokud jsme jako malí potlačovali vztek, bude se projevovat skrze vzteklé vnitřní dítě. Pokud jsme se naopak cítili milovaní a v bezpečí, bude se tak cítit i naše vnitřní dítě.

Pro setkání s vnitřním dítětem je nejdůležitější vlastní motivace, potom se můžeme nechat vést svými pocity. Jakmile dokážeme kontakt s vnitřním dítětem navázat, ukáže se nám, co jsme my sami jako malí potřebovali a co nám chybělo. Díky tomu, že se k vnitřnímu dítěti vracíme jako dospělí, mu můžeme poskytnout vše, co mu chybělo/ chybí – zejména lásku, pozornost, porozumění a pocit bezpečí. Tím, že se staráme o své vnitřní dítě, se vracíme do svého dětství a staráme se tak o sebe.

Cesta k vnitřnímu dítěti je cestou k sobě a sebelásce.

Pro mě samotnou představovala setkání s vnitřním dítětem silné a krásné emocionální prožitky, které mi pomohly najít svoji vlastní hodnotu a přiblížit se sebelásce. Díky kontaktu s vnitřním dítětem jsem se naučila obejmout sama sebe a doplňovat si nádobu označenou láska (rodiče nelekejte se, dávka lásky navíc se hodí snad všem).

Kromě toho mě moje vnitřní holčička učila hravosti: Naučila mě chodit na dětské hřiště a lozit po prolézačkách, tančit na dětské písničky a dokonce si občas chtěla zahrát fotbal, který jsem jako malá nikdy nehrála (protože jsem si nevěřila, že se trefím do balónu). Na procházkách přírodou mi ukazovala, abych se zastavila a jen vnímala krásu, kterou mám kolem sebe, a jindy mi říkala, abych se rozběhla a jen tak běžela z radosti.

Díky ní jsem se naučila více žít v přítomném okamžiku, vnímat sama sebe, radost ze života a z toho, že jsem.

Jak se k vnitřnímu dítěti dostat?

Já sama jsem se učila komunikovat s vnitřním dítětem na semináři Léčení dítěte v nás, který organizoval Pavel Veselý a který doporučuji. Možností, jak se s vnitřním dítětem setkat, je samozřejmě více.

Např. pokud se vám vybaví nějaká vzpomínka z dětství, kdy jste se necítili dobře, můžete si zavřít oči a zkusit se vrátit k tomu malému dítěti, které se u vás skrývá. Můžete ho obejmout, dát mu pocit bezpečí i pozornost, pokud to tak budete cítit. 

Setkání s vnitřním dítětem dále nabízejí i nejrůznější meditace a knížky. Kromě toho vás k vašemu malému já může navést i terapeut při individuálním setkání. Pokud jste z Brna a chtěli byste to zkusit se mnou, napište mi.

Poznávání sebe samotné mě naplňuje a dělá můj život krásnější v mnoha ohledech. Čím víc dokážu vnímat sama sebe, tím větší mám pocit, že skutečně žiju. Pravidelně pořádám semináře rodinných konstelací a večerní seberozvojové semináře. V malé míře nabízím i individuální setkání. Pro všechny, kteří mají rádi zdravé jídlo, ale neradi dlouho vaří, jsem napsala kuchařku Poznejte kouzlo rostlinné stravy.

Více o mně se dozvíte tady.

Share This