Snaha nepůsobit dětem stejné trauma, jaké jsme sami prožívali, může vést k opačnému extrému

Sama u sebe i ve svém okolí v rodičovství vnímám jednu věc – snahu nepůsobit dětem stejné „trauma“, které jsme jako malí prožívali my. Je to přirozené, ale zároveň to může vést k opačnému extrému, v kterém se necítí dobře rodič ani dítě. Naše děti nás proto často chytře vedou k tomu, abychom se s vlastním „traumatem“ vyrovnali a našli si vlastní cestu, která je zdravá pro obě strany.
Svůj vlastní příklad jsem detailněji popsala v článku Nevěřila jsem, ale: přijala jsem, že můžu Amálku plácnout přes zadek. Ve stručnosti: Odmítala jsem být na Amálku přísná, dovolit si se na ni naštvat a rázněji jí nastavit hranice, protože jsem se bála, že jí tím ublížím. Důvodem byly mé vlastní dětské zkušenosti s autoritami.
- Je ve mně v souvislosti se situací/tématem, které s dítětem prožívám, nějaká nezpracovaná bolest?
- Jak se cítím v dané situaci já?
- Neustupuju dítěti příliš a necítím se díky tomu jako oběť?
- Kde jsou mé vlastní hranice?
Mou vášní je podporovat ostatní při objevování vlastního nitra a hledání větší důvěry v život. Věřím, že vše, co potřebujeme, máme skryto v sobě. Pro mě samotnou je objevování hloubek vlastního srdce přirozenou součástí života. Každý z nás je však jedinečný a každý také potřebuje jedinečný přístup. Objevovat jedinečnost a individualitu každého mě moc baví.