Snaha nepůsobit dětem stejné trauma, jaké jsme sami prožívali, může vést k opačnému extrému

8.02. 2023 | 0 komentářů

Sama u sebe i ve svém okolí v rodičovství vnímám jednu věc – snahu nepůsobit dětem stejné „trauma“, které jsme jako malí prožívali my. Je to přirozené, ale zároveň to může vést k opačnému extrému, v kterém se necítí dobře rodič ani dítě. Naše děti nás proto často chytře vedou k tomu, abychom se s vlastním „traumatem“ vyrovnali a našli si vlastní cestu, která je zdravá pro obě strany.

Svůj vlastní příklad jsem detailněji popsala v článku Nevěřila jsem, ale: přijala jsem, že můžu Amálku plácnout přes zadek. Ve stručnosti: Odmítala jsem být na Amálku přísná, dovolit si se na ni naštvat a rázněji jí nastavit hranice, protože jsem se bála, že jí tím ublížím. Důvodem byly mé vlastní dětské zkušenosti s autoritami.

Amálka mi ale pomohla pochopit, že jen po dobrém to vždy nepůjde a že je v pořádku být občas přísnější. Naučila mě, že se nemusím bát, že jí svou přísností způsobím trauma, ale naopak že ji někdy potřebuje, protože bez zdravých hranic si připadá ztracená.

Jako rodiče tedy odmítáním jednoho extrému, který nám samotným ubližoval, můžeme lehce spadnout do extrému druhého. Ten však také nemusí být pro dítě prospěšný. Věřím, že abychom si mohli najít „střední cestu“ mezi oběma extrémy, je třeba zaměřit se na své vlastní bolesti, které s odmítaným extrémem souvisí. Právě neopečovaná bolest nás může vést k opačnému extrému.

Respektující výchova, nevýchova apod. jsou skvělé přístupy, ale vnímám u nich důležitou jednu věc – nezapomínat jako rodič na sebe a být si stále vědomý sám sebe. Mohou nám k tomu pomoci např. následující otázky:

Je ve mně v souvislosti se situací/tématem, které s dítětem prožívám, nějaká nezpracovaná bolest?
Jak se cítím v dané situaci já?
Neustupuju dítěti příliš a necítím se díky tomu jako oběť?
Kde jsou mé vlastní hranice?

Respektující přístup k dětem může někdy dojít až do extrému, kdy se děti cítí neukotvené, ztracené a neví, kde má jejich prostor hranice. Sama však věřím, že současné děti už si nepotřebují a nevybírají stejná „traumata“ a zkušenosti, kterými procházela naše generace, protože kolektivní úroveň jejich vědomí už je ve „vývoji“ dál. S tímto vědomím se na přístup k dětem můžeme dívat s větší lehkostí a být více laskaví sami k sobě.

Facebook

Martina Čampulová

Mou vášní je podporovat ostatní při objevování vlastního nitra a hledání větší důvěry v život. Věřím, že vše, co potřebujeme, máme skryto v sobě. Pro mě samotnou je objevování hloubek vlastního srdce přirozenou součástí života. Každý z nás je však jedinečný a každý také potřebuje jedinečný přístup. Objevovat jedinečnost a individualitu každého mě moc baví.

Snaha nepůsobit dětem stejné trauma, jaké jsme sami prožívali, může vést k opačnému extrému

Mám zájem o upozornění na semináře

You have Successfully Subscribed!