Proč snaha být dokonalým rodičem podle „moderních principů“ často přináší tíhu a jak si s tím poradit?

V dnešní době máme k dispozici obrovské množství informací o tom, jak přistupovat k dětem a jejich výchově. Stále více lidí začíná pracovat se svými traumaty, bolestmi a zatěžujícími programy, které jsme povětšinou nasbírali v dětství a dospívání vlivem dříve naprosto běžného přístupu našeho okolí k nám.  Díky tomu vzniká mnoho přístupu založených na respektujícím rodičovství. Na jednu stranu je to skvělé, protože přichází změna. Na druhou stranu tyto informace mohou u nás, rodičů, vyvolávat pocity viny, tíhy, napětí a nezvládání rodičovství.

Sama jsem dlouho pracovala s bolavými zkušenostmi, které jsem si před svým narozením vybrala a následně odnesla ze svého dětství. Jakmile se mi tedy narodila dcera, mou přirozenou touhou bylo ji před podobnými zkušenostmi uchránit. Řídila jsem se heslem „hlavně abych jí nezpůsobila žádnou bolest“. 

Když jako malé miminko brečela, uvnitř mě se ozývaly pocity, že dělám něco špatně a jsem špatná máma. V šestinedělí jsem se bála ji odložit, protože jsem měla nastudované, že dítě má být v tomto období v maximálním kontaktu s mámou. Sama jsem z toho však mnohdy byla v napětí, které moje dcera samozřejmě cítila a pláčem na něj reagovala. Ještě nějakou dobu po jejím narození jsem se snažila být pro ni „dokonalou mámou“, ale brzy jsem pochopila, že to nejde. Snaha neudělat žádnou chybu mě uváděla do mnohem většího napětí a stresu než když jsem si dovolila přiznat, že jí možná nějakou bolest způsobím. 

Co se týče dostupných informací, je to právě oblast, kde vnímám pro nás rodiče (obzvláště maminky) nebezpečí. Např. porod – snadno si můžeme na základě dostupných informací vytvořit představu, jak by „dokonalý porod“ měl vypadat (přirozený, bonding, neustálý kontakt dítěte s matkou…). Sama jsem si takový porod vysnila, ale když skončil akutním císařem, dlouho jsem se potýkala s pocity viny, nepřijetí sebe a obviňování se za to, že jsem něco nezvládla. Navzdory tomu, že dcera prožila bonding (i když s tátou) a následně jsme byly stále spolu, měla jsem v sobě pocit, že jsem jí způsobila trauma a že porod proběhl špatně.

Všechno vzniklo díky tomu, že jsem uvěřila, že jediná správná možnost je ta, která se v našem případě neuskutečnila. Teprve s odstupem času jsem dokázala pochopit, že porod měl přesně takový průběh, jaký jsem potřebovala a měl mě naučit přijmout se i s tím, že něco není dokonalé. Zpětně na něj mám hezké vzpomínky, ale tehdy, díky nastavení mé mysli a zaměření se na jedinou cestu, tomu tak nebylo. 

Podobně, lehce můžeme nabýt přesvědčení, že bychom určité věci s dětmi měli zvládat přesně tím a tím způsobem. Pokud se nám to nedaří, automaticky přichází pocity sebeobviňování, pochyb, tíhy a úzkosti. Zapomínáme přitom na pár důležitých věcí, na které bych se ráda zaměřila dále: 

Učíme se být rodiči

Být rodičem je pro nás naprosto nová zkušenost, a proto je přirozené, že se spoustu věcí musíme naučit. Když se dítě učí chodit, padá – bereme to jako přirozenou součást učení se nové dovednosti. Stejně tak se ale můžeme dívat na chvíle, kdy se nedaří nám rodičům a v kterých se učíme být s dítětem v nové situaci. Jsou to právě ty chvíle a přirozené součásti procesu učení se, kdy máme pocit, že nám něco nejde, něco nezvládáme a je to těžké. Dítě má oproti nám v podobných situacích výhodu, protože je nehodnotí a neříká si, že dělá něco špatně. Malé dítě se jednoduše zvedne, pokračuje dál nebo hledá nový způsob, jak si s  výzvou poradit. Dovolme si tedy dělat chyby. Sama si myslím, že dokonalý rodič neexistuje. 

Upnutí se jen na jeden „správný způsob“ nás může dovést do pasti

Každý z nás má svou cestu, která je naprosto jedinečná. Některé věci nám tedy vůbec nemusí fungovat tak, jako ostatním, a přitom nemusí být špatně. Příkladem může být můj porod, který jsem popsala výše. Nebylo na něm nic špatně – byl jednoduše takový, jaký byl a jaký jsem pro svůj osobní rozvoj potřebovala. 

Čerpejme ze zdrojů, které nás nestresují, ale naopak nám přináší lehkost

Vybírejme si zdroje, které v nás nevyvolávají pocity viny, ale naopak ukazují, že každý z nás je jen člověk. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud mám sama nějaké trauma nebo bolest nezpracovanou, vyvíjím velký tlak a urputnost na to, abych ho nezpůsobila ani své dceři. Jakmile ale tuto bolest uvolním, dokážu se na vše dívat svobodněji (nezatížená vlastní bolestí), s větším nadhledem a lehkostí.

Proto mi přijde důležité čerpat informace ze zdrojů, kde jsou podávány právě s lehkostí. K tomuto tématu jsem napsala článek Snaha nepůsobit dětem stejné trauma, jaké jsme prožívali my, může vést k opačnému extrému.  

Věřím, že děti, které se rodí dnes, jsou svobodnější a nevybírají si stejně „traumatické“ zkušenosti, jako jsme prožívali my

Spousta informací, které jsou dnes dostupné, vychází z toho, co platí (platilo) pro naši současnou generaci rodičů. Sama jsem se při práci s klienty setkala např. s tím, že dítě přejalo ještě v prenatálním období strach své maminky a utvořilo si přesvědčení, že svět je nebezpečné místo. 

Věřím však, že děti, které se rodí v současné době, jsou svobodnější, než jsme byli my. Více si uvědomují, že určité téma je čistě naše – rodičů, a jich se netýká. Také věřím, že díky tomuto nadhledu nám často „pomáhají“ a spoustu témat z nás svým způsobem chování vytahují, aniž by přitom sami naše drama prožívali.

Samozřejmě to neznamená, že se můžeme na všechno vykašlat s vědomím, že naše vnímání světa naše potomky neovlivňuje. Děti jsou velmi citlivé a přirozeně reagují na emoce, pocity a vnitřní nastavení svých rodičů. Reagují na strachy a napětí, které aktuálně tady a teď cítíme, avšak věřím, že si z nich nemusí odnášet dlouhodobé a trvalé následky tak, jak tomu bylo dříve. Tedy naše přesvědčení, nastavení apod. už nepřebírají v takové míře, jako tomu bylo v dřívějších generacích. Věřím, že současné děti si více uvědomují sami sebe a jsou ve svém středu pevnější, i když v srdci velmi citlivé.  

Neberme výchovu tak vážně a buďme k sobě laskaví

Dovolme si přiznat, že nás něco nebaví, štve, máme chuť někam zmizet. Naše děti si stejně vybírají cestu, kterou potřebují, a my jim nemůžeme být více než průvodci. Ne vše, co prožívají, můžeme ovlivnit a kontrolovat.

Dovolme si postarat se jako rodiče o sebe, dopřát si čas a radost pro sebe a nesnažme se udělat své děti spokojené na úkor sebe, protože to stejně fungovat nebude.