Pohádka pro dospělé – O tom, co nám chybí od maminky

22.12. 2018 |

Přestože už byly 2 hodiny ráno, Zora stále nemohla usnout. Převalovala se na posteli, oči zavřené, ale spánek ne a ne přijít. V duchu neustále přemýšlela nad tím, proč její maminka není tak veselá, jako jiné maminky, které zná. Trápilo jí, že si s ní nepovídá tak otevřeně, jako nedávno viděla na návštěvě u své nejlepší kamarádky.

Snad po tisícé přemýšlela nad tím, proč si občas připadá, jako by doma byla sama, přestože její maminka sedí o pár metrů vedle ní. Lámala si hlavu tím, co by mohla udělat proto, aby to všechno bylo jinak.

Bezmocně k sobě tiskla plyšového medvídka, kterého dostala od maminky k minulým narozeninám, a přemýšlela nad tím, co dělá špatně.

Najednou z ničeho nic zavál silný vítr, okno se pootevřelo a před Zorčinou postelí se objevila neznámá ženská postava. Láskyplně se dívala na Zoru, která nevěděla, co má dělat. Rozum jí říkal, že duchové neexistují, a že neznámá žena k ní vstupuje do snu. Než však stihla začít přemýšlet nad tím, jak je možné, že spí, když přeci celý večer nemohla usnout, návštěvnice se jí jemně dotkla.

„Už dlouho sleduji, jak se trápíš,“ řekla jí se soucitným výrazem v očích. Když viděla, že ji Zora se zájmem sleduje, pokračovala „Vím o tom, že ti občas připadá, že jsi sama, že si někdy přeješ, aby tě rodiče měli víc rádi a abys k nim mohla kdykoliv přijít a schoulit se jim do náruče. Vím, že ti chybí pocit bezpečí a často přemýšlíš nad tím, co jsi udělala špatně. Rozumím ti a vím, jak je to pro tebe těžké“. Neznámá žena sklonila hlavu, ale Zora přesto zahlédla, že se jí v očích zaleskly slzy.

I když si nedokázala vysvětlit proč, měla pocit, jako by neznámou znala celé věky. Přestože ji nikdy neviděla, byla si jistá, že jí může důvěřovat. „Kdo jsi?“ zeptala se jí. Neznámá se na ni smutně podívala a odpověděla: „jsem tvoje prababička, maminka tvojí babičky, a dnes jsem za tebou přišla, protože ti musím něco ukázat“.

Zatímco se Zora snažila rozpomenout, zda je něco, co o své prababičce ví, postava, ke které cítila stále větší a větší důvěru, pokračovala: „Jsou věci, o kterých se nemluví, protože jsou pro nás moc smutné. Ještě smutnější se však stanou, když je uzavřeme ve svém srdci a nedovolíme jim vyjít na povrch. Když jsem byla o pár let starší, než jsi dnes ty, jednu takovou věc jsem v sobě udusila.“

Zatímco Zora naslouchala, v jejím hrudníku se začalo dít něco zvláštního. Najednou měla pocit, jako by byl mnohem lehčí než obvykle a její tělo začalo samo od sebe dýchat hlubokým dechem. Cítila, jak ji do příběhu něco silného vtahuje a najednou si byla jistá, že ji s noční návštěvnicí něco silného spojuje. Čím více se na ni dívala, tím více se jí zdálo, že v její tváři začíná poznávat rysy své babičky.

„Skutečně jsi moje prababička?“ zeptala se. „Zavři oči, zhluboka se nadechni a vnímej, co ti říká tvoje srdíčko,“ odpověděla neznámá. Zora poslechla její radu a za okamžik se jí na tváři objevil úsměv a oči se jí zalily slzami dojetí. Intuitivně natáhla ruce a za chvíli už se držela s prababičkou v objetí.

Prababička ji po chvíli chytla za ramena, podívala se jí do očí a pokračovala: „Nemáme moc času, protože spolu můžeme mluvit jen v době, kdy je tma. Jakmile se rozední, musím zpět a ty musíš být zpátky v posteli. Pokud máš odvahu podívat se na to, co ti chci ukázat, pevně se mě chyť za ruku a ostatní už nech na mě“.

Zora v sobě měla už od mala dobrodružného ducha a ani teď se nemusela příliš rozmýšlet. Pevně se chytla prababiččiny ruky, zavřela oči a po chvíli na svém těle cítila jemný vánek. Jakmile otevřela oči, s překvapením zjistila, že je v nemocničním pokoji. V místnosti bylo lůžko, na kterém ležela mladá žena, kolem které stálo několik sester a mladý doktor. Zora za svůj život nemocnici několikrát navštívila, avšak s nemocnicí, v které se zrovna nacházela, neměla moc společného. Vše vypadalo jako z historického filmu, nikde nebyly žádné přístroje ani moderní technika.

Je to nemocnice z doby, kdy žila moje prababička, napadlo ji. Otočila se, aby si svoji domněnku u prababičky potvrdila, ale s překvapením zjistila, že vedle ní nikdo nestojí.

Jakmile se znovu podívala na ženu, která ležela na lůžku, uvědomila si, že je to její prababička, oblečená do nemocničního hábitu. Přiblížila se k ní a chytla ji za ruku, ale prababička ji vůbec nevnímala. Vlastně ji nevnímal ani doktor a sestry. Zora byla pro ostatní neviditelná a nereagovali ani na její dotyk.

Ještě než se stihla zamyslet nad tím, co se vlastně děje, pohlédla prababičce do očí a v tom okamžiku jí celým tělem projela bolest a nepopsatelný strach. Nemohla se zbavit pocitu, že přichází o něco, co je jí nadevše drahé. Zatímco se snažila s pocity, kterým nerozuměla, vyrovnat, její babička na lůžku křičela hlasem plným beznaděje a bolesti, který Zoře rval srdce. Nyní tomu rozuměla: ty pocity, které cítila, patřily její prababičce, která vší silou bojovala, aby nepřišla o to nejdražší, co ve svém životě kdy měla – o miminko, které pod jejím srdcem pomalu ztrácelo život. Zora cítila, že i ona samotná touží křičet bolestí, vztekem a beznadějí současně. Chtěla nějak umlčet srdce a vědomí, že její ruce, budou už navždy prázdné.

Než však stihla vydat hlásku, scéna se změnila a ona se dívala na prababičku, jak drží v náručí novorozeně. Tentokrát se ani nemusela dívat prababičce do očí a cítila, že v jejím srdci je smutek a touha být s miminkem, které před pár lety ztratila. Přestože v náručí držela jeho sourozence, nebyla schopná dát mu jediný upřímný a láskyplný pohled.

Zora opět pocítila prababiččinu beznaděj, ovšem teď z jiného důvodu: krásná a zdravá dcera, avšak prababiččino srdce uzavřené v bolesti pro jejího staršího sourozence, neschopné vyprodukovat sebemenší proud lásky. Čím více se děťátko na prababičku usmívalo, tím větší bolest se v jejím srdci drala na povrch a tím větší úsilí musela prababička vynakládat, aby ji udržela pod povrchem. Zora chtěla prababičku utěšit, ale scéna se opět změnila a obě se vrátily zpět do Zořiny ložnice.

Zora překvapeně koukala na prababičku, která se na ni smutně podívala a pustila se do vysvětlování: „Cítím obrovskou vinu za to, co jsem začala. Přišla jsem o miminko, a když se narodila Tvoje babička, nemohla jsem jí dát tolik lásky a pozornosti, kolik potřebovala. Ve svém srdci jsem stále byla s jejím starším sourozencem. Vím, že mě za to babička celý život obviňovala, a když se jí narodila Tvoje maminka, chovala se k ní stejně jako já k ní. Ani ona nebyla schopná dát své dceři lásku a pozornost, kterou potřebovala, protože ji sama neměla. A já teď cítím obrovskou vinu za to, že se vše znovu a znovu opakuje. Vidím, že i vztah mezi tebou a tvojí maminkou je velmi podobný těm předchozím,“ vysvětlovala teď už se slzami v očích prababička.

„Cítím vinu za to, že dcery a vnučky v mé ženské generaci obviňují své maminky za to, že jim daly málo lásky, pozornosti a porozumění. Cítím, že jsem to začala já, přestože jsem to tak ani v nejmenším nechtěla.“

„Co pro tebe můžu udělat?“ zeptala se Zora. Prababička se na ni podívala a s nadějí v hlase jí odpověděla: „Moc bych si přála, aby jsi porozuměla, proč jsem se tak chovala. Nemohla jsem dát víc, protože jsem neměla z čeho. Celý život jsem byla uzavřená ve svém vězení smutku, které způsobilo, že ani tvoje babička nemohla dát víc tvojí mamince, stejně tak jako tvoje maminka nemůže dát víc tobě.“

„Neobviňuji tě prababičko“, ujistila ji Zora. „Co ale můžu udělat dál?“ zeptala se.

Prababička se znovu téměř rozbrečela, tentokrát to však bylo dojetím. Chytla svoji téměř dospělou pravnučku za ruku, podívala se jí do očí a jistým hlasem jí odpověděla: „Musíš udělat to, co já jsem nedokázala. Už víš, jak a proč se všechno stalo. Víš, že ti tvoje maminka nemohla a pravděpodobně nikdy nebude moct dát víc. Teď si však musíš obrečet všechnu bolest, kterou ti to přináší. Já jsem nebrečela a byla to chyba. Teď vím, že kdybych si to dovolila, nic z toho, co následovalo, se nemuselo stát. Mohla jsem být otevřená i pro svoji další dceru a ona zase pro tu svoji.“

Zora pokyvovala hlavou, zatímco prababička pokračovala: „Pamatuj si: nestačí umět si něco logicky zdůvodnit, je potřeba si to i prožít, ať je to smutné nebo veselé, lehké nebo náročné. Vím, že na to máš sílu a že to zvládneš. Vím, že dokážeš otočit a zastavit to, co se mezi ženami v naší ženské generaci od mého narození předává. Můžeš brečet nebo se vztekat dny, týdny i měsíce. Můžeš brečet nad tím, co ti jako malé chybělo a co ti možná stále chybí. Jednou však přijde den, kdy od maminky s vděčností přijmeš vše, co ti dala a co ti stále nabízí, protože už víš, že ti dává nejvíc, co může. Potom budeš připravená dát své budoucí dceři i to, co jsi sama nedostala.“

Prababička uložila Zoru do postele, dala jí pusu na čelo a na rozloučenou pronesla: „Každý rodič dělá to nejlepší, co může. Dává však jen to, co sám má a co dávat může. I když nám z toho někdy může být smutno, neznamená to, že to tak bude na vždy. Vše se dá změnit, pokud budeme chtít. Vše, co nám chybí, si můžeme doplnit sami.“ Zora si větu ještě několikrát opakovala v hlavě a poté konečně usnula.

 

 

Život mě přivedl k rodinným konstelacím, které mi pomohly rozuzlit příčiny mých zdravotních problémů a pochopit spoustu věcí, které se mi v životě děly. Zájem o další poznávání sebe samotné mě přivedl k práci s dechem, NLP a dalšímu studiu i poznání.
Skrze rodinné konstelace, semináře a individuální terapie provádím ostatní při objevování vlastního nitra a hledání způsobů, jak žít radostnější a spokojenější život.
Vše, co potřebujeme, totiž máme skryto v sobě.

Více o mně se dozvíte tady.

Mám zájem o upozornění na semináře

Vyplňte mail a nechce si pravidelně zasílat nabídku seminářů a akcí.

You have Successfully Subscribed!

Share This