Nevěřila jsem, že to někdy budu psát, ale před pár měsíci jsem si připustila, že můžu Amálku plácnout přes zadek. Jakmile jsem tuto skutečnost přijala, zaplavila mě obrovská vlna sebelásky, protože plácnutí pro mě v danou chvíli znamenalo, že se postavím sama na sebe a nenechám si od ní kydat na hlavu. Proč to píšu?

Dlouho jsem byla přesvědčená, že zakřičet na dítě nebo ještě hůř – plácnout ho přes zadek, mu způsobí velkou bolest, pocit nepochopení, nespravedlnosti atd. V důsledku očekávání, že Amálka má naprosto stejné potřeby jako jsem v dětství měla já, jsem dlouho neviděla, že mě jako rozená lvice přišla naučit:

• umět se na ni naštvat a dovolit si to,
• své naštvání bez výčitek projevit,
• dovolit si na ni nahlas zakřičet nebo ji i plácnout,
• nastavit si své hranice.

Samozřejmě, každé dítě je jiné a stejně tak každý vztah rodič – dítě je jiný. To, co by pro jedno dítě bylo traumatizující, může být pro druhé dítě důležitou součástí zkušeností, které potřebuje k tomu, aby se v životě cítilo bezpečně a sebejistě.

Sama jsem si tak nedávno uvědomila, že domlouvání a vysvětlování, o kterém se v rámci respektující výchovy hodně mluví, na naši Amálku mnohdy neplatí a občas mě přímo pobízí k tomu, abych si dovolila se naštvat. Jako kdyby říkala: „Mami, tak už si to konečně dovol. Já tu zatím budu ničit žaluzie“.

Proč je důležité nastavovat dětem hranice?

Sama vnímám, že je důležité nastavovat Amálce hranice zejména ze dvou důvodů: 

• Aby se naučila, že všechno nemůže být jen podle ní a že se někdy musí i přizpůsobit.
• Aby věděla, kde je její prostor, co si může dovolit a co ne. Dítě bez ohraničeného prostoru se často necítí bezpečně, protože jednoduše neví, kam může a kam ne. Je to jako kdybyste se ocitli uprostřed nekonečně velkého neznámého prostoru plného cizích a neznámých věcí, lidí, bytostí atd. a současně nevěděli, kde ten prostor končí, kam si můžete dovolit jít, co všechno vás v něm může potkat a co můžete očekávat. Pravděpodobně byste se také necítili úplně bezpečně. Pokud byste ale věděli, kde má neznámý prostor hranice, co si v něm můžete dovolit, co vás v něm čeká atd., už byste se cítili bezpečněji.

Když si nastavujeme hranice, ukazujeme dětem, že si umíme stát sami za sebou

Nastavovat si zdravé hranice a umět stavět sebe na první místo jsou činnosti, které se spousta z nás učí. Naše děti jsou nám v tomto velkou inspirací, protože nás svou divokostí učí, abychom si stále byli vědomí sami sebe, svých potřeb a toho, co je pro nás opravdu důležité.

Umět si ustát sám/sama sebe není vždy jednoduché a věřím, že s některými dětmi to někdy nejde jinak než skrze důraznost (např. výše zmíněný zvýšený hlas nebo plácnutí). Zároveň věřím, že i důraznost projevovaná v souladu se srdcem může být projevem lásky – zejména lásky k sobě a dětem nemusí nijak ublížit. Jen pro zajímavost, Amálku jsem poprvé lehce plácla v okamžiku, kdy mě kousala tak, až to bolelo. Nereagovala na hlas ani vysvětlování. Poprvé lehce odskočila a překvapeně se podívala, co se to vlastně stalo. Za chvíli zkusila kousání znovu. Po druhém plácnutí pochopila, že kousání se mi opravdu nelíbí. Od té doby už jsem neměla potřebu ji plácnout znovu.

Několikrát jsem jí sice připomněla, že ta možnost tu stále je, na což se Amálka s velikou srandou plácla přes zadek sama („mami, už jsem si dala na zadek a můžu pokračovat dál“).

Co se děje, když dětem stále ustupujeme?

Pokud se jako rodiče neumíme postavit sami za sebe a neustále svým dětem ustupujeme, necítíme se dobře a přirozeně se s námi necítí dobře ani naše děti. Zároveň, pokud stále potlačujeme sami sebe, ukazujeme svým dětem vzorec, že máma/táta nemá právo na své vlastní potřeby a není důležitý. Děti od nás tento vzorec velmi často podvědomě přebírají.   

Tímto příspěvkem vás tedy chci podpořit v tom, abyste si nedělali výčitky z toho, že na dítě zvýšíte hlas nebo ho plácnete po zadku, pokud ucítíte, že je to opravdu potřeba. I když by vás za to spousta rodičů mohla odsoudit, nikdo nestojí na vašem místě a neví, co právě vás vaše dítě učí a co od vás potřebuje.

Myslím si, že je důležité nespadnout do přesvědčení, že vše se musí vyřešit vždy jen po „dobrém“ a veškerá přísnost (zvýšený hlas, plácnutí apod.) je špatná, protože tím dítěti způsobíme trauma. Jak jsem už zmiňovala, každé dítě je jiné a některé děti nás přímo učí zdravě se naštvat a být chvíli jako tajfun, protože potom můžeme tyto zkušenosti přenášet i do jiných oblastí a vztahů, kde je to třeba.