Naše planeta, matka Země…. co můžeme dělat?

1.11. 2018 |

Narodili jsme se na krásném místě plném lesů, rozkvetlých luk, pastvin prozářených sluncem, horských štítů, potůčků, kopců i údolí… Narodili jsme se na matce Zemi, která tu pro nás je celý náš život. Dává nám vše, co potřebujeme k tomu, abychom tu mohli žít. Poskytuje nám svoji náruč od narození až do smrti.

Všichni tak nějak tušíme, že jako lidstvo se k ní nechováme zrovna nejlépe. Zprávy o tom, co se stane v případě, že rychle neobrátíme kormidlo, jsou v poslední době víc než alarmující. Všechno nabírá rychlejší spád, než jsme si mysleli. Letošní léto nám ukázalo, že sucho pravděpodobně není nic, co už se nás týkat nebude.

V naší touze být stále pokrokovější jsme jako lidstvo začali nevědomky ničit přírodní krásu i prostředí, které kolem sebe máme. Už se to stalo a je to tak. Dlouho jsme byli nevšímaví k tomu, co se s naší planetou dělo. Odpojili jsme se od přírody, od Země a její moudrosti. Přestože máme spoustu vědomostí, ve spoustě oblastí jsme pozadu za přírodními národy (více např. ve filmu Aluna), které žijí ve spojení s přírodou. Všechny industriální pokroky, které jsme vytvořili, vedly ke globálnímu oteplování, které je stále kritičtější.

Při myšlence, že by lesy měly uschnout a louky se změnit ve vyprahlou step (což pravděpodobně zdaleka není to nejhorší, co hrozí), je mi smutno. Na přírodu mám vzpomínky od doby, co si pamatuju. Tehdy nás rodiče se sestrou tahali po kopcích a nám se tak děsně nechtělo…

Země má své vědomí, je moudrá a až toho na ni bude vážně dost, tak si nejspíš nějak poradí (jak asi?). Kolik toho však ještě dokáže vydržet?

Vím, že tu za pár (možná desítek) let nebudeme

Někteří z nás jsou bohužel přesvědčení, že až skutečný průšvih opravdu přijde, tak už tu nebudeme – tak proč něco řešit, zbytečně se snažit a omezovat? Není však při takovém přístupu trochu drzé plodit potomky a přivádět je na lidský svět řítící se do záhuby, pro který nejsme ochotni hnout prstem?  

Myšlenka, že až globální katastrofa dorazí do Evropy, sbalíme si saky paky a odletíme za oceán, mi také nepřijde příliš geniální. 

Vím, že tu Země jednou nebude

Z dětských encyklopedií si dobře pamatuju, že jednou bude se Zemí konec.

Možná i proto se ve mně perou dvě různé myšlenky:

  • Učit se přijímat to, že lidstvo není na Zemi navždy, jednou ten konec přijít musí a já jsem proti tomu bezmocná (bojem a stylem „já chci“ stejně věci jen zhoršuju)
  • Dělat vše, co je v našich silách, abychom život na Zemi zachránili?

A tak se řídím tím, jak to cítím. A já to cítím tak, že bych ráda ještě nějaký ten rok běhala po lese a sbírala maliny. A proto se ptám:

Co můžeme pro Zemi dělat my sami?

Myslím, že odpověď si musí najít každý sám. Možná, že už ji známe. A pokud ne, můžeme si lehnout do trávy, hrudníkem se dotknout Země, vypnout hlavu a vnímat způsobem, kterým běžně nevnímáme – bez přemýšlení, bez logického zdůvodňování. Vnímat jen to, co nás intuitivně napadne. A možná k nám ze Země přijde odpověď.

Vždyť jsem jen malý človíček, má to cenu?

Možná si říkáme, že změna u nás nemá cenu. Že jsme jen jedním člověkem mezi 7 miliardy dalších. Že to, co děláme, je naprosto nevýznamné v porovnání s obřími znečišťovateli po celé Zemi. Že nemůžeme ovlivnit to, co nařizuje vláda a co dělá zbytek občanů našeho světa. Přirozeně nás napadá, že nemáme možnost ovlivnit větší množství lidí a že nemáme možnost vydat nařízení, které by zajistilo snížení emisí, úsporu přírodních zdrojů apod.

Nic z toho však není důvod, abychom na vše rezignovali. Rezignace z nás vysává život, zatímco bezmoc nás s ním spojuje. 

Nesmíme zapomenout na to, že každý z nás má na Zemi své místo a každý z nás tu je. Každý z nás může udělat změnu, která je pro něj možná a podle jeho vlastní intuice ta správná. Každý z nás v sobě může udělat maličké krůčky, které se mohou spojovat ve větší a větší kroky nebo které inspirují někoho dalšího.

„Cokoli v životě udělám, bude to jen kapka v moři. Nyní už ale chápu, že právě v úsilí vytvořit tu kapku najdu naplnění a štěstí.“ Michaela Gautam, Mé nepálské lásky

Každý z nás má svůj názor a své řešení. Proto následující tipy berte jako inspiraci v tom, co můžeme pro naši planetu dělat místo rozčilování se a stěžování si, jak dnešní situace vypadá. Nejsou to žádné objevy Ameriky, ale spíš shrnutí běžných věcí, o kterých stejně dost často víme.

Nad čím se tedy každý z nás může zamyslet?

1. Omezit odpad

Před pár lety jsme spali na horské chatě na Fagaraši v Rumunsku. Nejen nás, ale i ostatní turisty překvapilo, že za chatou bylo jezero plné prázdných plechovek od piva. Všichni se nad tím pohoršovali. Jenže kde se ty plechovky vzaly? Jen od chatařů určitě nebyly. Podobné je to i se spoustou plastů, které tvoří v oceánech plastové ostrůvky.

V dalším textu najdete pár tipů pro omezení odpadu. Vše záleží na tom, co je pro nás možné, protože ne vždy máme možnost, čas a příležitost podobné věci řešit. Za zamyšlení ale stojí.

Nekupovat zbytečné plasty

Občas mi přijde neuvěřitelné, kolik plastů se v domácnosti vyprodukuje. Pokud se však zaměříme na to, co kupujeme, můžeme spotřebu plastů významně snížit. Jde o běžné věci, kdy si např. nekoupíme hrozny zabalené v plastové krabičce ale hrozny, které jsou volně na váhu. Když nebude po plastech poptávka, nebude ani nabídka. 

Využívat bezobalové prodejny (potraviny i drogerie) 

Prodejen (se základními potravinami a drogerií), kde můžete nakoupit bez obalu, stále přibývá. Naplníte si vlastní dózu, látkový pytlík, zavařovačku nebo využijete papírový sáček, které bývají v prodejnách k dispozici. Výhodou bezobalových nákupů je i to, že nákupy v nich vychází levněji.

Omezit sáčky, igelitky apod.

Přiznám se, že k nakoupení látkových pytlíků jsem se odhodlala, až po přečtení článku Udělala jsem první krok. Uděláte ho i  Vy?. Jsem totiž lenoch. Tak dlouho jsem si říkala, že si látkové pytlíky sama ušiju, až jsem je nakonec koupila v kamenné prodejně a později i vypátrala za rozumnou cenu na internetu – a to tady.

Dámské hygienické potřeby

Tady se jedná o intimní věc, která je pro každou ženu individuální. Já sama jsem si oblíbila kalíšek, a to z několika důvodů: Je pohodlný, skladný, vydrží mi, dokud ho neztratím… Zmiňuji ho proto, že ne každá žena o něm ví.

A další

Třídit odpad (plasty, sklo, papír, bioodpad), pořídit si domácí kompostér, používat látkové pleny (haha, jsem na sebe zvědavá, takže tady si raději nic neplánuju)…. Způsobů, jak omezit odpad,  je spousta.

2. neplýtvat 

Kolik přírodních zdrojů by každý z nás mohl ušetřit, kdyby si dával pozor na to, aby neplýtval? Sama se ráda ve sprše občas trochu nahřívám, abych si pak uvědomila, že kdybych se trochu uskromnila, spoustu vody bych mohla věnovat něčemu užitečnějšímu. Být šetrnější ke zdrojům můžeme být ve spoustě oblastí. Stačí, když si nebudeme brát více, než potřebujeme, ať už se o nákup věcí, které zbytečně nepotřebujeme, energii v domácnosti, vodu… Kolikrát si bereme nepotřebné věci jen proto, že jsou zadarmo (např. voda ve vlacích RegioJet)?

Dále můžeme používat ekologické čisticí prostředky a cestování autem mnohdy nahradit cestováním hromadnou dopravou. Je to věc, kterou známe všichni. Problém je, že často u nás zvítězí snaha zvládnout cestu co nejrychleji. Kdo by dobrovolně jel vlakem ČD přes 5 hodin, když cesta autem netrvá ani 3? 

3. Hledat vděčnost za to, co máme

Nehledě na to, že to možná nedokážeme vnímat, voda, Země i vše, si od ní bereme, má své vědomí. Čím větší vděčnost cítíme, tím větší poděkování jí dáváme a současně k nám může i více přijít. Může se to zdát bezvýznamné. Kdo však hlubokou vděčnost někdy prožil, ví, co všechno ten krásný pocit přináší. Můžeme děkovat Zemi, vodě, stromům…. za to že tu jsou a že tu s nimi můžeme být (protože Země, lesy ani další krajiny nepatří nám, ale my jsme tu na návštěvě).

4. Hledat si spokojenost i lásku uvnitř sebe, zaměřit se na své nitro (a uklidit to, co jde)

Když jsem v létě ležela v trávě, tak mě napadlo, že pokud nám Země něco přeje, tak je to tohle. Kromě toho, když se naučíme být spokojení sami se sebou, budeme si přirozeně všeho tak nějak víc vážit, víc si užívat života… 

Důležité je, abychom nešířili negativní energii, ale zaměřili se na to, v jakém naladění věci konáme. Když jsme uvnitř naštvaní, nevědomky naštvání a energii, která je s ním spojená (a které už je na Zemi víc než dost), posilujeme. Čím méně emocí, které obvykle vnímáme jako negativní, v sobě budeme držet a chrlit na ostatní, tím bude Zemi lépe. 

5. Podpořit zajímavé a smysluplné projekty

Např. Zachraňme lesy nebo Pro planetu.

A co strach? Známe ho?

Strach ze smrti si obvykle příliš neuvědomujeme, přesto na nás silně působí. Pokud však dokážeme smrt přijmout, život získá mnohem jasnější barvy. Přijmutí smrti přitom neznamená rezignovat na život, ale naopak mu vyjít vstříc. Hezkým důkazem toho, co přijetí smrti přináší, je knížka Moje milá smrti od Veroniky Hurdové. Není to žádné depresivní čtení – naopak, inspiruje Vás k životu.

Pokud tedy cítíme, že se smrti nebo konce, který jednou přijde, bojíme, můžeme se ho učit přijímat. Je to totiž první krok k jeho rozpuštění. 

Poznávání sebe samotné mě naplňuje a dělá můj život krásnější v mnoha ohledech. Čím víc dokážu vnímat sama sebe, tím větší mám pocit, že skutečně žiju. Pravidelně pořádám semináře rodinných konstelací a večerní seberozvojové semináře. V malé míře nabízím i individuální setkání. Pro všechny, kteří mají rádi zdravé jídlo, ale neradi dlouho vaří, jsem napsala kuchařku Poznejte kouzlo rostlinné stravy.

Více o mně se dozvíte tady.

Share This