Můj první trimestr

12.07. 2020 | 0 komentářů

Že jsem těhotná, jsem vnitřně tušila od okamžiku, kdy jsem si několik dní po zpoždění menstruace uvědomila, že mě podezřele a neobvykle bolí prsa. Druhý den ráno jsem si udělala těhotenský test, kde se objevily dvě čárky. Další den se opakovalo to stejné.

Cítila jsem radost a nadšení, ale zároveň i strach, protože jsem za dva dny měla odlétat na služební cestu do Španělska a měla jsem v podvědomí, že v prvním trimestru se nemá létat. Svěřila jsem se se svými obavami kamarádce, která mi od dušičky miminka před pár dny (když jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná) channelovala a předala zprávu, a ta mi vysvětlila, že první tři měsíce se na sebe maminka s miminkem vzájemně ladí a duše miminka se rozhoduje, jestli s maminkou zůstane, nebo ne. Je to čas, kdy má miminko absolutní svobodu rozhodnout se, jaká bude jeho další cesta – což je prý i důvod, proč se v prvním trimestru objevuje tolik potratů.

Uklidnila mě a řekla mi, že jestli se mnou miminko chce zůstat, tak mu v tom žádný let nezabrání. Také jsem se od ní dozvěděla, že duše miminka vstupuje do těla maminky až po třech měsících.

Před odletem na služebku jsem o těhotenství řekla budoucímu tátovi Romanovi, který se na rozdíl ode mě bál těšit, dokud to nebude potvrzené od doktora. Souhlasil ale s tím, abychom společně miminko uvítali mezi nás. Večer jsme si tedy společně sedli, promluvili k miminku a řekli mu, že ho u nás vítáme a že jsme rádi, že je tady.

V prvních dnes jsem v sobě dusila strach, o kterém jsem ani nevěděla

Než jsem se o těhotenství dozvěděla, cítila jsem se více unavená a ráno jsem měla problém sníst něco jiného než ovoce, ale nepřišlo mi to nijak podezřelé. Myslela jsem si, že jsem jen unavená. Několikrát týdně jsem po práci na Mendelově univerzitě až do večera vedla individuální nebo skupinové konstelace, a tak jsem si říkala, že únava je přirozeným důsledkem.

Na služební cestě se však má únava značně zvýšila, přestože jsem nevydávala žádné velké výkony. Kromě toho jsem nedokázala brzy ráno vstát a normálně fungovat, přestože běžně jsem vstávala v 5 ráno. Nedokázala jsem se zklidnit a byla jsem na sebe i trochu naštvaná, že nezvládám to, co obvykle. Neměla jsem náladu ani na meditace a podobné věci, které si jindy moc užívám.

Po návratu ze služební cesty jsem poprosila ženu, která na dálku energeticky podporuje ženy v těhotenství, aby mě podpořila s mojí únavou. Brzy mi od ní přišla zpráva, že v meditaci viděla v mojí děloze oplodněné vajíčko, ale že mělo problém se tam uhnízdit, což prý energeticky posílila. Vyděsilo mě to, a tak jsem si konečně po několika dnech v klidu sedla, spojila se sama se sebou a uvědomila si, že v sobě mám velký strach, že nebudu dobrá máma.

Došlo mi, že můj podvědomý strach způsoboval, že jsem byla prakticky od té doby, kdy jsem si udělala těhotenský test, odpojená sama od sebe, stažená, v napětí a nedovolila jsem si prožívat radost z miminka na plno. To všechno přesto, že jsem se na miminko těšila a nemohla se dočkat, až otěhotním. Můj strach byl nejspíš i důvod, proč se vajíčku nelíbilo v děloze. Trvalo mi asi 30 minut, než jsem ho ze sebe vybrečela a poprvé po několika dnech se uvolnila. Za dva dny jsem budoucímu tátovi přinesla od doktorky první ultrazvuk, a tak se mohl začít těšit i on.

Byla jsem pořád unavená

Začalo mi období, kdy jsem se učila fungovat jinak než dosud. Kvůli výuce na univerzitě jsem často musela být v práci už v 7, a protože cesta do práce mi trvala skoro hodinu, vstávala jsem několikrát týdně po páté hodině. Ranní vstávání mi však poprvé v životě opravdu vadila. I když jsem ráno nikdy nezvracela, bývalo mi všelijak a rozhodně nemůžu říct, že bych se cítila dobře.

Asi tři týdny jsem fungovala tak, že jsem přetrpěla cestu autobusem, dorazila do práce a pokusila se do sebe dostat co největší snídani, abych zvládla dopolední výuku. V lepším (nebo horším?) případě mě čekala výuka, kdy mi nezbylo než fungovat normálně. V druhém případě jsem seděla v kanceláři, tupě zírala do počítače, snažila se neusnout, udělat aspoň nějakou práci a nemyslet na to, že mi není moc dobře. Několikrát mi nezbylo nic jiného, než si složit hlavu na klávesnici a prostě spát. Došla jsem do fáze, kdy mi bylo naprosto fuk, co si o mně bude kdokoliv, kdo by náhodou do kanceláře vešel, myslet.

Zpětně jsem si uvědomila, že jsem se asi cítila lépe během výuky. Musela jsem se soustředit a neměla jsem moc času na to vnímat, jak bych nejraději spala a nedělala vůbec nic. Kromě toho jsem měla pocit, že něco dělám, což jsem o chvílích strávených koukáním do počítače bez jakéhokoliv výsledku říct nemohla. Teď vnímám, že to byla moje lekce, kterou jsem musela pochopit – pochopit, že někdy je naprosto v pořádku nedělat vůbec nic, a že mi začíná nová životní fáze.

Po návratu z práce jsem často byla tak unavená, že jsem neměla náladu ani energii na to jít ven nebo dělat jakoukoliv náročnější fyzickou aktivitu. Jediná činnost, u které se mi nechtělo spát a u které jsem se cítila opravdu dobře, byly konstelace a channeling, v kterých jsem dál pokračovala. Přesto se občas objevovaly i dny, kdy jsem se cítila dobře už od rána a kdy jsem nebyla ani moc unavená. Často jsem si v takových dnech říkala, co všechno udělám příští den a čemu se budu věnovat. Jako kdyby mě miminko chtělo naučit, že si nemám nic plánovat, vždy když jsem si na následující den udělala plány, byla jsem pořádně unavená a ráno nepoužitelná. Dny, kdy mi bylo dobře, naopak přicházely, když jsem to vůbec nečekala.

Zároveň jsem objevovala kouzlo okamžiků, kdy jsem jen tak ležela a nechtěla a nedělala nic víc – byly to chvíle čistého bytí, které si od té doby stále dopřávám. V takových chvílích mi ani nevadilo, že se necítím dobře.

Najít jídlo, na které bych měla chuť, byl oříšek

Kromě únavy pro mě byl v prvním trimestru nepříjemný hlad, kdy jsem současně neměla na nic chuť. Často jsem přemýšlela i 20 minut, co si uvařím, abych měla chuť to sníst. Jednou jsem dostala hroznou chuť na zapečené brambory, a druhý den už jsem je nemohla ani vidět. Mnohdy jsem někde ucítila nějaké jídlo a dostala pocit, že ho musím hned mít. Také jsem víc než kdy jindy chodila do restaurací s veganskou nabídkou, protože sníst jídlo, které jsem nemusela předem chystat, mi přišlo mnohem jednodušší. Přestala jsem mít chuť na ořechy a sladké (kromě ovoce), a byla ráda, že mi aspoň neporoste velký zadek.    

Učila jsem se mluvit s miminkem

Miminka vnímám jako vědomé, vnímavé a moudré bytosti, které jsou propojené s moudrostí Vesmíru a které dokáží vnímat mnohem víc, než my. Od začátku jsem se tedy učila s dušičkou miminka mluvit. Vzpomínám si, jak jsem ji v prvním trimestru, tedy ještě v době, kdy nebyla v mém těle, vnímala jako obláček. I když mi v komunikaci pomáhaly zkušenosti z channelingu, nedařilo se mi to tak, jak jsem si přála.  Nejspíš proto, že to pro mě bylo tak důležité, jsem nedokázala s jistotou vnímat, co mi miminko chce říct.

Ve chvílích, kdy jsem se necítila dobře, mě přepadaly obavy, zda je vše v pořádku. Nic mě neuklidnilo tak, jako vzájemný channeling s kamarádkami, kdy jsem se jich stále ptala, jestli je mimi v pořádku, a kdy mi přicházelo potvrzení, že se nemusím bát.

Roman několikrát schytal mé těhotenské hormony

První trimestr byl pro náš vztah s Romanem trochu náročný. Ve všední dny jsme se doma vídali až večer po práci, a já často chodila hodně brzy spát. Přicházeli jsme tak o večerní společné usínání, a trávili spolu poměrně málo času, což nám bylo oběma líto. Taky jsem díky těhotenským hormonům byla trochu výbušnější (což se naštěstí po konci prvního trimestru uklidnilo), a tak se několikrát stalo, že jsme se nepohodli.

Zatímco já jsem byla a stále jsem přesvědčená, že miminko je už od prvních dní v bříšku vědomá bytost, Roman se mnou tento názor nesdílel. Často mi to bylo líto, a svěřovala jsem se miminku, že mě mrzí, jak to jeho táta má. Miminko však mělo v podobných situacích naprostý nadhled a vždy mě uklidnilo – např. jednou mi řeklo, že Roman je prostě chlap a že jsem na něj moc přísná, ať se tím netrápím.

Vždy, když jsem se s dušičkou vědomě skrze srdce spojovala, jsem vnímala spokojenost, klid a radost. Nejdřív jsem nevěřila, že to tak je a říkala si, že to asi nevnímám dobře. Po několika ujištěních od mých kamarádů, že mimi skutečně spokojené je, jsem si v tom začala víc důvěřovat a radovat se z krásné energie, kterou jsem při každém našem spojení vnímala.

První trimestr jsme zakončili dovolenou na Kanárech

Na Vánoce jsme s Romanem měli naplánovanou naši první letní-zimní dovolenou na Tenerife. Moje doktorka mě ujistila, že není důvod se dovolené ani létání v prvním trimestru bát, pokud mi není vyloženě špatně – potom je nevýhoda, že bych si v letadle nemohla v klidu lehnout a odpočinout pokud by mi bylo špatně a navíc bych zbytečně byla ve stresu. Smířila jsem se s dalším letem a přemýšlela, jak dovolenou zvládnu, protože jsem byla stále hodně unavená.

Protože v době plánování jsme nepřemýšleli o tom, že už pojedeme ve třech, měli jsme naplánovaný dvoudenní výlet na nejvyšší horu ostrova – Teide (3 718 m) a přespáním na chatě ve výšce asi 3 000 m nad mořem. Pár dní před odletem jsem si hledala informace o chatě a narazila na upozornění, že přespání není vhodné pro těhotné ženy.

Hned jsem to konzultovala se svojí doktorkou, která mi noc v tak velké nadmořské výšce ani tak velké převýšení (ráno bychom vyjížděli autem od moře asi do 2000 m) výrazně nedoporučila. Protože jsem v ni měla a stále mám plnou důvěru (hlavně díky podobnému názoru, že tělo je propojené s duší a otevřenosti alternativním metodám), domluvili jsme se s mým mužem Romanem, že výlet zrušíme. Přestože mě do ničeho nenutil, bylo vidět, že je mu to líto a neustále přemýšlel nad tím, že jsme na podobné výlety zvyklí a že to převýšení není tak hrozné. Miminko se rozhodlo ukázat na výlet svůj názor, protože dvě odpoledne před odjezdem na letiště se staly jedinými dny, kdy jsem v těhotenství zvracela a spala od návratu z práce téměř až do večera, kdy jsem se donutila k tomu sbalit si věci. Nebylo o čem pochybovat, protože bylo jasné, že v takovém stavu na žádnou chatu s věcmi na dva dny nepůjdu.

Zároveň to byly poslední dny, kdy jsem se necítila vůbec dobře. Celou dovolenou mi totiž bylo nad očekávání dobře, až jsem se tomu sama divila. Podnikali jsme kratší výlety než obvykle, vstávali také o něco později, ale objeli jsme celý ostrov a užili si spoustu výletů po horách. Špatně mi bylo jen po cestě v prudkých horských serpentinách a občas jsem byla večer unavená, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Celkově jsme měli více odpočinkový režim a užívali si i relax na pláži, což mi naprosto vyhovovalo. Také jsem byla vděčná za spoustu ovoce a zeleniny, na které jsem u nás neměla tak velkou chuť. Tenerife se nám oběma líbilo a já jsem byla moc ráda, že jsme si ještě před vypuknutím nouzového stavu stihli užít dovolenou.

Po návratu domů mě čekal screening v 1. trimestru a začátek další, klidnější a harmoničtější fáze stavu 2v1.

Sledujte na facebooku

Kalendář akcí

  • Nyní jen individuální setkání, po vzájemné domluvě osobně i on-line

e-book 8 TIPŮ, JAK POROZUMĚT SAMI SOBĚ

Rubriky příspěvků


Instagram

Mám zájem o upozornění na semináře

Vyplňte mail a nechce si pravidelně zasílat nabídku seminářů a akcí.

You have Successfully Subscribed!

Share This