Můj první trimestr s Amálkou x první trimestr druhého těhotenství

Jak se říká, každé těhotenství je jiné a sama to zatím vnímám úplně stejně. Když srovnám první trimestr současného těhotenství, nedokážu říct, jestli byl náročnější než první trimestr s Amálkou – byl jednoduše jiný po fyzické i psychické stránce. Dokonce bych možná řekla, že po fyzické stránce byl náročnější začátek prvního těhotenství.

Při prvním trimestru s Amálkou jsem začala být cca od 6. tt hodně unavená a ráno mě často přepadaly nevolnosti, přestože zvracení se mi naštěstí vyhýbalo. V práci jsem v kanceláři (kterou jsem často mívala jen pro sebe) mnohdy jen tupě zírala do PC neschopná jakékoliv produktivní práce a občas jsem si dovolila na chvíli usnout. Po příchodu z práce jsem několikrát týdně na 1-2 hod úplně odpadla a neměla jsem energii ani chuť jít ven, čemuž přispívalo i zatažené podzimní počasí. Téměř jediný čas, kdy jsem neusínala, byl během vedení konstelací a konzultací. Naštěstí jsem prožívala i dny, kdy jsem se od rána cítila dobře a plná energie, ale přicházely naprosto neočekávaně a nepředvídatelně. 

Psychicky jsem, jako aktivní člověk, nedokázala tento stav moc přijmout. Občas mě napadalo, jestli je vše v pořádku když se necítím dobře a jsem tak unavená… S mužem jsme na sebe neměli čas, protože jsem chodila spát hodně brzy a navíc jsem byla vlivem hormonů podrážděná. Často jsem měla hlad, ale zároveň neměla na nic chuť, takže jsem klidně i 20 min vymýšlela, co uvařím. Jídlo, které jsem jeden den musela mít, jsem druhý den nemohla ani vidět… 

Vše se částečně srovnalo během Vánoc, kdy jsme s mužem poprvé odletěli na zimu do tepla – na Tenerife. Teplo, slunce, příroda a žádné povinnosti mi dodaly spoustu energie. Kromě nevolnosti v prudkých serpentinách a občasné větší únavě jsem se na dovolené cítila moc dobře a zvládala téměř každodenní výšlapy do hor. Po návratu mi naštěstí pozvolna začínal druhý trimestr, během kterého jsem se cítila skvěle. 

V prvním trimestru současného těhotenství výraznější únava nastoupila cca o 2 týdny později a byla jiná – řekla bych, že to byla směs fyzické únavy a vnitřního pocitu, že se mi nechce vůbec nic dělat. K pocitu, že se mi nechce nic dělat, výrazně přispívalo i podzimní sychravé a chladné počasí s minimem slunce a skutečnost, že mi byla vlivem hormonální změny stále zima – doma i venku. 

Skvělé ale bylo, že jsem nemusela vstávat na 7 do práce jako před 3 lety a mohla si dovolit (kromě školkových dnů) dospávat s Amálkou. Jakmile se však Ami probudila, chyběla mi energie na jakoukoliv větší akci s ní. Zachraňovaly mě lepící časopisy, které zrovna byly u Amálky hitem a které vydržela lepit klidně hodinu v kuse, zatímco já jsem vedle ní seděla na sedačce. Mým cílem bylo vždy přežít dopoledne. Když měla hodně energie, nechávala jsem ji skákat na sedačce, což také nevyžadovalo větší akci ode mě. 

Mou nejoblíbenější činnosti dne bylo odpolední uspávání, protože stačilo ležet v posteli vedle Amálky a čekat, až usne. Odpoledne, jakmile se Amálka vzbudila, už jsem se často cítila o něco lépe a měla i více energie. Také jsem se těšila na večerní příchod muže z práce nebo domluvenou konzultaci, protože práce pro mě stále byla zdrojem radosti. 

Celkově jsem ale zhruba od 8. týdne těhotenství cítila velkou potřebu vnitřního klidu a měla jsem pocit, že bych dokázala půl dne jen tak sedět ponořená do sebe. Věřím, že tento pocit byl způsobený částečně podzimním obdobím, které nás přirozeně vede více k sobě, ale především energií dušičky miminka, která mě vedla k vnitřnímu klidu. Vždy, když jsem si ho dovolila a přijala, jsem se začala cítit moc dobře. 

Náročná pro mě byla právě skutečnost, že s Amálkou jsem si nemohla dovolit tolik klidu, kolik bych si přála. Její lví energie a mé nastavení se v té době velmi rozcházelo. Samozřejmě jsem také bojovala s  pocitem, že nestíhám tolik práce jako dříve (nahrávání rozhovorů apod.). 

Nevolností jsem tentokrát byla ušetřená. Co se však změnilo, byla větší potřeba jídla, kdy jsem cítila, že prána, kterou jsem před otěhotněním částečně kompenzovala fyzickou stravu, mi přestává stačit. Také mě překvapilo, že mi přestala chutnat jídla, na která jsem byla do té doby zvyklá a cítila jsem potřebu ochutnávat a dovolovat si nové věci.

Začala jsem mít chuť na vajíčka i jídla, která mě předtím vůbec nelákala. Dokonce jsem začala cítit, že mám chuť na maso a dovolila si ho cca po 7 letech veganství koupit a bez výčitek sníst – moc mi chutnalo a cítila jsem se po něm skvěle. Začala jsem jíst kozí jogurty a celkově ochutnávala mléčné výrobky, které mi do té doby přes 7 let vůbec nechyběly. Zároveň, vždy, jakmile jsem si danou surovinu dovolila a ochutnala, přestala jsem na ni mít chuť. Měla jsem pocit, jako bych si jen měla určitou surovinu „dovolit“. Jakmile jsem tento pocit následovala, přestala mě lákat. 

Období, které bych nazvala opravdu náročné, naštěstí trvalo jen tři týdny. Poté jsem odjela na předem plánovaný pránický pobyt k Monice Kunovské, kde jsem se krásně dosytila. Přestože jsem si vezla zásoby jídla, už první den jsem začala cítit, že na věci, které jsem si přivezla, nemám chuť a během pobytu jedla velmi lehce a málo.

Odpočinula jsem si psychicky, protože jsem na pobytu mohla být jen sama za sebe, dopřát si dostatek vnitřního klidu a nemusela jsem stále myslet na to, že vedle mě pobíhá Amálka. Díky práně se také krásně srovnala energetika mého těla, přestala jsem být tolik unavená a i po návratu domů jsem měla více energie a kapacity na procházky a akčnější činnosti. Srovnaly se mi chutě (najednou jsem si už nedokázala představit, že bych snědla maso a jogurty mi také přestaly chutnat) a opět mi začalo stačit menší množství jídla, na které jsem byla zvyklá i před otěhotněním. 

Zbytek prvního trimestru sice stále byl náročnější (jak už jsem zmiňovala, z velké míry díky chladnému téměř zimnímu počasí a minimu slunce), ale už ne tolik, jako před pránickým pobytem. Odměnou za náročné období pro mě byl povánoční pobyt na Šumavě, kam jsme s mužem původně plánovali jet za sněhem, ale kde nakonec byla obleva a s tím i související teplo a slunce. Na Amálku jsme najednou byli dva a já si díky tomu krásně odpočinula a načerpala trochu slunce i přírody. Po návratu domů jsem se opět začala cítit psychicky i fyzicky lépe (dokonce mi přestala být stále zima) a tento stav už mi vydržel.