Hranice – co nám brání si je nastavit a jak s nimi pracovat

Hranice chrání náš vnitřní prostor, v kterém se cítíme dobře. Pokud nám však chybí, jsme lehce manipulovatelní, více nás ovlivňuje kolektivní vědomí a nežijeme svou vnitřní sílu. Lehce se podvolujeme ostatním a potlačujeme sami sebe i své potřeby, což může vést i k závažným zdravotním problémům. 

Pokud postrádáme hranice, dovolujeme ostatním, aby překračovali náš vnitřní prostor. My sami přistupujeme na věci, které jsou s námi v rozporu. Mnohdy se také můžeme rozdávat pro ostatní na úkor sebe.

„Zdravé“ hranice určují, kde končí náš vlastní prostor a kde začíná prostor ostatních. Díky nim se stáváme stabilnější, více vnímáme svůj střed, ostatní nás více respektují a celkově se můžeme cítit spokojeněji.

Co nám brání si vlastní hranice nastavit?

V nastavování hranic nám obvykle brání spousta nejrůznějších strachů, obav a přesvědčení, které obvykle mají svůj původ v dětství. Důvodem je, že právě v dětství se učíme respektovat a vnímat sami sebe dle toho, jak nás vnímají a respektují ostatní. Učíme se např.:

• Jestli si můžeme dovolit svobodně se vyjádřit a postavit se za sebe, nebo jestli je bezpečnější potlačit sebe.
• Jestli (ne)jsme důležití a jestli (ne)záleží na našich potřebách.

Asi každý z nás si na základě toho, jak fungovala naše původní rodina, utvořil nejrůznější podvědomá přesvědčení, která nás v menší či větší míře při nastavování vlastních hranic ovlivňují i v dospělém životě. Typickým příkladem mohou být následující přesvědčení:

• Nejsem důležitý/důležitá a nezáleží na mně.

Toto přesvědčení obvykle vzniká v důsledku toho, že rodiče nerespektují své vlastní potřeby (dítě potom přebírá jejich vzorec) nebo potřeby svého dítěte.

• Nemůžu si dovolit svobodně se vyjádřit.

Podvědomý strach ze svobodného vyjádření a projevení se obvykle prožíváme v případě, kdy na naše svobodné vyjadřování emocí a názorů okolí reagovalo negativně (např. jsme dostávali vynadáno za to, že se vztekáme nebo že říkáme pravdu, kterou okolí nebylo schopno přijmout). V důsledku toho se i v dospělosti bojíme svobodně projevit, vyjádřit svůj názor a ukázat, kdo doopravdy jsme.

• Konflikt znamená, že mě druhý nemá rád. / Když budu mít jiný názor, ostatní mě nebudou mít rádi.

Dusno po výměně názorů, naštvanost a zvýšené hlasy místo respektující komunikace určitě zná z dětství spousta z nás. Není divu, že dítě si snadno utvoří spojení: konflikt = druhý mě nemá rád.

• Musím se snažit, aby mě ostatní měli rádi.

Většina z nás vyrůstala v době, kdy převládalo přesvědčení, že hodná holčička / hodný chlapeček (který si zaslouží lásku svých rodičů) je dítě, které se příliš neprojevuje a na slovo poslouchá rodiče. Přirozeně se potom v dospělosti snažíme ostatním zavděčit na úkor sebe a potlačujeme své hranice i potřeby.

• Budu sobec.

Podobná přesvědčení mohou vznikat např. pokud lidé ve společnosti, v které jsme vyrůstali, si sami neuměli nastavit své hranice a rozdávali se pro ostatní.

Jak nás naše strachy a přesvědčení v nastavování vlastních hranic ovlivňují?

V důsledku výše uvedených přesvědčení, souvisejících strachů a nezpracovaných bolestí, která nás na podvědomé úrovni ovlivňují, si nedovolíme nastavit své hranice tak, jak skutečně potřebujeme. Potlačujeme sami sebe, necháváme sami sebou zametat nebo si dokonce necháváme kydat na hlavu, protože cítíme, že je to pro nás bezpečné (když budu dělat to, co chtějí ostatní, budou mě mít rádi).

Snad každého, kdo v dětství nepoznal bezpodmínečnou lásku, někdy v životě ovlivňuje podvědomá potřeba být milovaný. Tato potřeba je i v dospělosti tak silná, že nás nutí potlačovat vlastní hranice a dělat vše proto, abychom si lásku zasloužili. Sama znám snahu zavděčit se všem na úkor sebe moc dobře.

Své hranice si tvoříme sami

Jsme zodpovědní sami za sebe a jen na našem vnitřním nastavení záleží, zda budou naše hranice respektovány ostatními. Přejeme-li si tedy své hranice nastavit a udržet, je důležité je nejprve nalézt a obhájit před námi samotnými.  Pokud sami nebudeme své hranice vnímat jako důležité, ostatní nám budou jen zrcadlit naše vnitřní nastavení.

Jak nalézt a udržet si své vlastní hranice

Pro nalezení vlastních hranic je zásadní vnímat sebe, protože jen tak můžeme cítit a respektovat své potřeby i svůj prostor. Když neznáme a nevnímáme sami sebe, nemůžeme vnímat ani své hranice. Je proto důležité uvědomit si, co potřebujeme a co nám vyhovuje, co jsme ještě schopni respektovat a kde už jdeme proti sobě a svému tělu. Když dokážeme najít svůj střed a vnímat své srdce, budeme vědět, kde je náš vlastní prostor a kde už jej překračujeme (resp. dovolujeme ostatním jej překračovat).

Ať se jedná o vztahy nebo nejrůznější situace z osobního či pracovního života, ptejte se sami sebe, jak se chcete cítit a kdy už se přestáváte cítit dobře. Je to podobné, jako když jedete v přeplněném MHD, kde velmi dobře cítíte, kde už ostatní cestující zasahují do vašeho osobního prostoru. Také můžete vnímat, jak se cítíte ve svém těle. Nezřídka se stává, že se nám stáhne hrudník nebo břicho jakmile přistoupíme na něco, s čím se ve skutečnosti cítíme být v rozporu.

Jak už bylo zmíněno dříve, udržování vlastních hranic často bojkotují naše (často nevědomé) strachy z toho, že nás ostatní nebudou přijímat, a nejrůznější přesvědčení, např. že musíme všem vyhovět nebo že bychom měli někam zapadat. Vymanit se z nich mnohdy není jednoduchý ani krátkodobý proces.

Pomůže vám k tomu skutečnost, že si své strachy a související přesvědčení pojmenujete, prožijete (v případě strachů) a zeptáte se sami sebe, kdy a proč jste si je utvořili. Pokud to bude třeba, můžete si všechny strachy obrečet, protože pláč je velmi léčivý. Pokud vaše strachy pramení v dětství, v klidu si sedněte, obrečte si je a poté si připomeňte, že už jste dospělí. To, co vás v dětství ohrožovalo vyloučením z rodiny (když nebudeš hodný, nebudeme tě mít rádi…), už vám v dospělosti nehrozí.

Často se bojíme před někým vymezit svůj prostor, protože za daným člověkem na podvědomé úrovni stále vidíme jednoho ze svých rodičů, kterého se bojíme. Dospělost sama o sobě nám však dává určitou formu bezpečí a možnosti, které jsme jako děti neměli.

Nastavování si vlastních hranic lze podpořit v představě. Pohodlně si sedněte, zavřete oči a představte si před sebou člověka (třeba i vlastního rodiče), před kterým si chcete své hranice nastavit. Řekněte mu to, co byste chtěli říct i ve skutečnosti (a co jste si možná nikdy nedovolili), a vnímejte, jak se u toho cítíte. Velmi přínosné je danému člověku v představě říct NE.

Ať se objeví jakákoliv nepříjemná emoce, pracujte s ní a vnímejte, co vám přichází říct. Jakmile vyjádříte své hranice, může se objevit smutek a pláč, pod kterým může být skrytý vztek nastřádaný za spoustu let. Odhalení a přijetí všech emocí, které s tématem hranic souvisí, vám pomůže se za sebe postavit a najít v sobě svoji vnitřní sílu. Rovněž si můžete v jakékoliv situaci představit sami sebe společně se svými hranicemi a vnímat, co vám hranice přináší a jak se s nimi (v porovnání bez nich) cítíte.

Schopnost nastavení a udržení si hranic také velmi souvisí se vztahem k sobě, sebejistotou a vnímáním vlastní hodnoty, protože pro člověka, který zná svou vlastní hodnotu a má rád sám sebe, je mnohem jednodušší si své hranice udržet. Nacházení vlastní hodnoty i lásky k sobě je cesta, která nějakou dobu trvá, ale která přináší spoustu ovoce snad ve všech oblastech našeho života. Spoustu praktických tipů, které vás na ní podpoří a nakopnou, najdete v mojí knize Síla srdce, která je jedinečným průvodcem na cestě k vlastnímu srdci a lásce k sobě.