Co v životě hledáme a proč nám to hledání občas nahání strach?

17.08. 2018 |

Možná znáte pocit, kdy Vám připadá, že nic nemá smysl, že Vám něco chybí a vlastně ani nevíte co. Navenek se zdá, že máte vše, co je ke spokojenému životu třeba (dům, auto, partnera, přátele i práci), ale uvnitř vám něco chybí a vy si marně lámete hlavu, co byste měli dělat jinak.

Ptáte se sami sebe, proč se neradujete, když vlastně máte všechno, co by si člověk mohl přát. Když máte stabilní práci, máte kde bydlet a neumíráte hlady. Když si můžete dovolit jet na Sri Lanku a v zimě lyžovat do Pyrenejí. Když máte partnera, finanční jistotu a vše se zdá být v pořádku. Měli byste být šťastní a užívat si života, jenže cítíte, že to tak úplně není. Tím vám přibývá další starost, že je s Vámi něco špatně…

Můžete si číst pozitivní knížky o tom, že bychom měli být vděční za každé ráno, vážit si každého nového dne a s radostí se dívat na každou květinu v lese … prostě se radovat z každého okamžiku života. Jenže když nám uvnitř něco chybí, tak se nám to dařit nemůže…. Upřímnou vděčnost, radost ani energii do nového dne jen tak z ničeho nic nevyčarujeme.

Může nás napadat, že budeme šťastní, až dosáhneme určitého cíle, až budeme mít více peněz nebo až potkáme partnera.

Sama jsem si před pár lety myslela, že budu konečně spokojená, až se nám podaří najít s mužem společné bydlení někde kousek za Brnem, odkud to budu mít kousek k lesům a k přírodě. Naštěstí jsem se o sebe začala zajímat dřív, než jsme se na takové místo přestěhovali. Předešla jsem tak zklamání, protože ani vysněné bydlení s mužem a přírodou kousek za domem by mi nedokázalo nahradit to, co mi chybělo uvnitř.

Rodinné konstelace a semináře, kterým se dnes sama věnuji, mě přivedly k uvědomění, že to, co mi chybělo, byl vztah k sobě samotné. Nedokázala jsem totiž vnímat sama sebe a už vůbec jsem netušila, odkud přicházely pocity, které jsem občas cítila. Většinu času jsem se spoléhala jen na svoji hlavu a málokdy jsem se sama sebe ptala, co bych skutečně chtěla. Uvědomila jsem si, že to chci mít jinak a začala to měnit.

Co tedy potřebujeme k tomu, abychom cítili v životě naplnění?

Je to vztah k sobě, který můžeme stále prohlubovat tak, že budeme odkrývat pravdu o tom, jací skutečně jsme. Že si budeme uvědomovat a pátrat po tom, co nám dělá skutečnou radost, co nás v každém okamžiku skutečně láká a co nás naopak trápí a rozčiluje. Že více než podle svojí hlavy se budeme řídit tím, co cítíme – že budeme poznávat sami sebe.

Sebepoznání má spoustu úrovní a je krásnou i dobrodružnou cestou na celý život.

Pravdu, kterou máme ukrytou uvnitř sebe, totiž nelze odhalit všechnu najednou, protože vše má svůj čas. Během cesty sebepoznávání však můžeme sledovat, jak se vše mění a to, co pro nás bylo pravdou včera, už dnes platit nemusí.

Sebepoznání nám však často nahání strach. Proč tomu tak je?

Když poznáváme sami sebe, otevírají se nám nepřeberná témata, překvapující poznání i nové a mnohdy neočekávané pravdy. Nikdy nevíme, co a kdy odhalíme. Je to jeden z důvodů, proč od svých známých často slýchávám, že je rodinné konstelace zajímají, ale že si na ně zatím netroufají.

Často máme strach podívat se dovnitř sebe z obavy, abychom neobjevili něco, z čeho nám bude smutno, co na sobě budeme odsuzovat nebo co nám zboří naše dosavadní představy. Dokud pravda zůstává v podvědomí, nemusíme se jí vědomě zabývat. Jakmile je však odkryta na povrch, máme za ni zodpovědnost.

Sebepoznání, které je cestou k sebelásce a přijímání sebe, přináší nejen radostné, ale i smutné chvíle. Chvíle, kdy si musíme uvědomit věci, kterých se bojíme a před kterými podvědomě utíkáme, protože v nás vyvolávají smutek nebo např. strach. Jsou to chvíle, kdy si musíme na chvíli prožít např.

  • Strach, že zůstaneme celý život sami
  • Smutné okamžiky z dětství
  • Že jsme sami na sebe naštvaní
  • Že nedokážeme sami sobě udělat radost
  • A další…

Cesta životem je jako cesta přes hory – abychom mohli být nahoře, musíme občas být i dole. Chvíle, kdy se cítíme dobře a kdy je nám nádherně střídají okamžiky, kdy je nám ouvej.

Pokud se však nebudeme nepříjemným pocitům bránit a nebudeme před nimi utíkat, mohou začít slábnout a měnit se.

Např. strach, že zůstaneme na celý život sami, začne slábnout, smutné okamžiky z dětství (které si dovolíme přiznat a prožít) časem přestanou být smutné a skutečnost, že nedokážeme sami sobě udělat radost, přestane platit.

Smutek totiž necítíme proto, abychom měli ze života peklo, ale abychom mohli cítit také radost a lásku. Navíc, i když jsme smutní, můžeme cítit vnitřní klid. Vztek nezažíváme proto, abychom se za něj odsuzovali, ale abychom si ho dovolili prožít a třeba z něj i načerpali energii, kterou přináší. Podobně, strach nepřináší jen oslabení, ale může přinést i obrovskou sílu. Když přestaneme utíkat před nepříjemnými pocity, tak se pocity radosti a lásky stávají intenzivnějšími a přítomné okamžiky silnějšími.

Spousta z nás se však během svého dospívání naučila nepříjemné pocity potlačovat do podvědomí, abychom se jimi nemuseli trápit. V důsledku toho většinu emocí, které vnímáme jako negativní, potlačujeme a hromadíme v sobě, a to mnohdy i celý život. Spoustu pocitů, které jsme kdy potlačili, si tedy nemusíme běžně vůbec uvědomovat. Přesto všechno v nás jsou a podvědomě nás ovlivňují v každodenních situacích.

K životu nepatří jen příjemné pocity, ale i nepříjemné.

Krásným příkladem toho, že součástí života nejsou jen příjemné, ale i méně příjemné okamžiky, je kniha Moje milá smrti od Veroniky Hurdové, kterou vřele doporučuji (je totiž plná života).

I když stále objevuju dříve potlačené pocity, občas jsem smutná, neštvaná nebo cítím strach, jsem sobě moc vděčná za to, že jsem před pár lety našla odvahu podívat se dovnitř sebe, což nastartovalo touhu po dalším poznání. Vím, že jen tak, že budu stále poznávat sama sebe, můžu skutečně prožívat život, který můžeme tady na Zemi žít.

Jak se skutečně dostat k sobě?

Nejdůležitější je vnímat, jak se cítíme a co se v nás odehrává. To je něco, co můžeme dělat takřka neustále. Stále můžeme posilovat lásku k sobě – jak na to, si můžete přečíst v článku Jak pěstovat lásku k sobě. Pokud chcete cestu k sobě trochu urychlit, můžete navštívit některý ze seminářů, kterých je dnes velký výběr. Já sama na toto téma pořádám seminář O emocích, sebepoznání, radosti a chuti do života i cestě  k nám.

Jak si však mezi širokou nabídkou vybrat to, co je opravdu prospěšné? Řekla bych, že zásadní je, abychom se dostali ke svým skutečným pocitům = k sobě a k pravdě. Potom už je celkem jedno, co si vybereme.

Důležité je rozlišit, co nás přivádí skutečně k sobě a co nás od sebe naopak vzdaluje.  V domnění, že pro sebe něco děláme, můžeme sklouznout např. k pravidelné meditaci slibující transformaci pocitů na pozitivní. Problém je v tom, že některé postupy nás mnohdy vedou k tomu, abychom obešli a vyhnuli se tomu, co je nám nepříjemné. Ve skutečnosti tak od sebe utíkáme namísto toho, abychom se sobě přibližovali.

Útěk od našich pravých pocitů (ať jsou jakkoliv bolestné) je útěk od nás samotných i od proudu života. Pokud si nepříjemné emoce neprožijeme, zůstanou v nás stále ukryté. Pokud od sebe budeme utíkat, nikdy nenajdeme vnitřní naplnění. Někde uvnitř stále budeme tušit, že to není ono…

Samozřejmě, existuje spousta meditací, které nás k sobě i k našim pravým pocitům vedou, takže pokud Vás meditace lákají, stačí jen najít tu pravou, která Vás nebude vést k něčemu, co uvnitř a intuitivně necítíte.

Kdo mě učil/učí, abych neutíkala od nepříjemného?

V posledních pár letech se v mém životě vyskytli dva skvělí učitelé, kterým jsem moc vděčná za to, že mě naučili/ stále učí, že nic nejde jen tak obejít.

Prvním z nich je můj bývalý školitel, který mě vedl po celou dobu PhD studia. Dával na mě pozor, abych neutíkala od skutečné podstaty základů statistiky a nesnažila si věci zjednodušovat tak, že použiju lákavý algoritmus, na který narazím, aniž bych ho předem pochopila. Vedl mě k tomu, abych princip výpočtů pochopila skutečně do hloubky, od první práce se surovými daty až po konečný výsledek. Občas to byla dřina, ale v závěru to stálo zato.

Druhým z nich je můj lektor rodinných konstelací, který mě stále vede k tomu, abych znovu a znovu hledala, co je pro mě právě teď pravda a nenechala se ukolébat svými představami, že o sobě něco vím. Mnohokrát jsem se totiž přesvědčila, že na nevědomé úrovni mé představy nejsou pravdivé.

Jsem vděčná za poznání, že v životě nejde o to cítit se stále jen šťastní, ale umět přijímat i nepříjemné chvíle.

Když cítíme, tak život skutečně prožíváme, ať už je nám smutno nebo veselo (Více na semináři O emocích, sebepoznání, radosti a chuti do života i cestě k nám).

Pokud byste rádi poznali něco, co je Vašemu podvědomí zatím skryté nebo se podívali na skrytou příčinu něčeho, co Vás trápí, můžete za mnou přijít na rodinné konstelace, které umožňují sebepoznání skutečně do hloubky.

Poznávání sebe samotné mě naplňuje a dělá můj život krásnější v mnoha ohledech. Čím víc dokážu vnímat sama sebe, tím větší mám pocit, že skutečně žiju. Pravidelně pořádám semináře rodinných konstelací a večerní seberozvojové semináře. V malé míře nabízím i individuální setkání. Pro všechny, kteří mají rádi zdravé jídlo, ale neradi dlouho vaří, jsem napsala kuchařku Poznejte kouzlo rostlinné stravy.

Více o mně se dozvíte tady.

Share This