Amálčin příchod na svět

27.08. 2020 | 0 komentářů

Amálčin příchod na svět se nemohl o moc víc lišit od mých představ přirozeného porodu. Skončil akutním císařským řezem. Přestože se mnou v prvním okamžiku hodně zamával, postupně začínám být víc a víc vděčná za jeho průběh i zkušenost, kterou nám všem přinesl. Díky porodnici ve Vyškově a skvělé porodní asistentce vše probíhalo tak jemně, že bych ani nevěřila, že to jde.

Jak porod a mÉ přípravy na něj probíhaly

Jak jsem psala v článku Můj druhý a třetí trimestr, pro přípravu na porod jsem udělala vše, co bylo v mých silách. Od začátku druhého trimestru jsem se na konec těhotenství připravovala s terapeutkou Evou a celou dobu byla v kontaktu i s porodní asistentkou Laďkou. Měla jsem jasno v tom, že chci rodit ve Vyškově.

Tři týdny před porodem jsem každý den cvičila s Aniballem, prováděla masáž hráze, byla čaj z maliníku a občas do sebe nacpala i sliz z lněného semínka. Od začátku čtvrtého měsíce jsem se celé těhotenství cítila skvěle a dva týdny před termínem porodu se nemohla dočkat, až to přijde. Při channelingu s kamarády jsem se často ptala, co můžu pro hladký porod udělat víc, a zaměřovala se na různé strachy, které se přirozeně objevovaly. Cítila jsem, že jsem udělala maximum.

Ráno, den po termínu porodu, jsem si uvědomila, že bolest v bedrech, která nepravidelně přicházela celou noc, asi není způsobená únavou ani zažívacími problémy (což jsem si večer myslela). Nadšeně jsem Romanovi oznámila, že Amálka se nejspíš chystá ven, a zavolala Laďce. Laďka nás ujistila, že Roman ještě může jít v klidu do práce, a poradila mi, abych hodně odpočívala. Samozřejmě mi to nešlo. Dopoledne jsem sice proležela na sedačce, ale usnout se mi podařilo maximálně na hodinu. Bolesti do beder stále přicházely, ale žádná pravidelnost v nich nebyla.

Po obědě začaly bolesti chodit častěji a když přišel Roman před 15 hodinou z práce, byly už docela pravidelné. Pouštěla jsem si hudbu, kterou jsem poslouchala většinu těhotenství, a uvolňovala bedra na balónu. Roman měřil pravidelnost i délku kontrakcí a masíroval mi bedra. Když jsme společně usoudili, že kontrakce už jsou několik hodin pravidelné po 5 minutách, domluvila jsem se s Laďkou, že se před 18 hod sejdeme v porodnici.

Jakmile jsme dorazili na porodnice, přivítala nás usměvavá Laďka, odvedla mě na jeden z porodních sálů a začala mi natáčet monitor (srdeční ozvy miminka a sílu kontrakcí). Protože kontrakce se cestou zastavily, navrhla mi i možnost, abych se ještě vrátila domů, než se porod více rozjede. Tato varianta se mi moc nelíbila, a proto jsme se domluvily, že zůstanu v porodnici. Po nějaké době se kontrakce začaly znovu rozjíždět. Laďka se mnou vyřídila příjem a přivedla Romana, který po dobu příjmu čekal před porodními sály.

Jakmile jsem absolvovala ultrazvukové vyšetření u doktora, Laďka nás odvedla na čerstvě uvolněný porodní sál s vanou, do které jsem se hned naložila. Teplá voda způsobila, že kontrakce byly mnohem méně bolestivé a také začaly znovu chodit častěji a pravidelně. Vždy, když nějaká kontrakce přišla, jsem ve vodě uvolňovala pánev a Roman mi masíroval bedra. Překvapilo mě, že díky teplu to nijak extrémně nebolí. Laďka mi podávala olejíčky zakoupené speciálně k porodu, kterými jsem si mazala bříško i bedra, a pravidelně měřila srdeční ozvy miminka.

Po nějaké době (údajně bylo už 10 hodin večer, což mě překvapilo – čas mi utíkal hodně rychle) jsem se přesunula z vany na lehátko a Laďka mi začala znovu natáčet monitor. Brzy přišla další kontrakce, která mě překvapila svojí intenzitou a která odstartovala porodní fázi, kterou už jsem nedokázala moc přesně vnímat. Vše, co se dělo dál, jsem vnímala jako hodně rychlé. Nevím, jestli to tak skutečně bylo nebo ne, ale zdálo se mi, že kontrakce jsou mnohem intenzivnější a častější. Laďka mě vyšetřila, aby zjistila, jak moc jsem otevřená, a začala mi masírovat bedra.

Netrvalo dlouho a praskla mi voda. Šla jsem na záchod, ale za pár vteřin u mě byla Laďka, že se mám zvednout, protože miminku poloha v sedě nedělá dobře. Znovu jsem vylezla na lehátko a Laďka mě okamžitě začala polohovat a hledat polohu, v které by se srdeční ozvy miminka vrátily k normálu. I když dělala, co mohla, slábnoucí ozvy miminka byly naopak stále až moc silné navzdory tomu, že jsme zkoušely různé polohy na jednom i druhém boku.

Laďka zavolala doktora, který zkontroloval, že jsem otevřená na 2 cm, poslechl si ultrazvukem srdíčko miminka a zase zmizel. Vzpomínám si, že se mi třáslo celé tělo, ale už nevím, jestli to bylo napětím nebo intenzitou kontrakcí. Laďka mi začala odebírat spoustu krve, abychom prý byli připravení na císaře, kdyby bylo třeba. Roman mi masíroval bedra a dával brčkem napít (nikdy by mě nenapadlo, jak se může brčko u porodu hodit). Monitor hlasitým signálem pořád upozorňoval na silné ozvy miminka.

Chvíli poté, co mi Laďka odebrala krev, jsem z lehátka slezla a zkoušela chodit, opírat se o stěnu a kroužit pánví. Všechno jsem vnímala jako hodně rychlé. Brzy se vrátil doktor se svým kolegou a já dostala infuzi na zpomalení kontrakcí. Druhý doktor zase zmizel a ten první mi řekl, že půjdu na císaře, protože to prý nevypadá vůbec dobře. Napadlo mě, že už to aspoň nebude bolet.

Laďka mě během chvilky připravila a doprovodila na operační sál, kde byla spousta lidí. Ukázali mi, kam si mám lehnout a jeden z doktorů mi řekl, že dostanu celkovou anestezii, protože chtějí miminko vytáhnout co nejdřív a není čas čekat na epidurální. Vysvětlili mi, že dostanu na obličej masku, z které se mám zhluboka nadechnout, a k tomu mi píchnou něco do žíly. Někdo mi říkal, že se budou hned starat o miminko – podle toho, jak na tom bude. Začali mi něčím natírat břicho, ale vůbec jsem to nevnímala. Těšila jsem se, až usnu a nebudu muset na nic myslet. Několikrát jsem se zhluboka nadechla z masky a poslední věc, kterou jsem na sále vnímala, bylo jemné štípání v ruce.

Probudila jsem se ve chvíli, kdy mě převáželi z operačního sálu. Kolem postele byla zase spousta lidí a někdo mi říkal, že Amálka je v pořádku. První co mě napadlo, byla myšlenka, že se o ni nebudu moct starat. Bolest břicha jsem cítila, i když jsem jen ležela. Začala jsem volat Laďku, která byla hned u mě, a někdo mi položil na hrudník Amálku přikrytou zavinovačkou.  

Se strachem jsem se ptala, jak dlouho mě bude bolet břicho (než se budu moct o Amálku starat), a někdo mi odpověděl, že 2 dny. Také si vzpomínám, že jsem říkala, že nechci, aby byla někde sama, a někdo mi odpověděl, že nebude. Všimla jsem si, že projíždíme dveřmi s nápisem rizikové těhotenství a šestinedělí, a najednou jsme se ocitli jen s Laďkou a Romanem na předem domluveném nadstandardním pokoji, kde začalo naše 5-denní a téměř nepřetržité mazlení.

Velkou část noci (možná až do rána) jsem měla v jedné ruce infuzi, bolelo mě i zvednout hlavu a odkašlat si kvůli bolesti břicha nešlo vůbec. Bylo mi to ale skoro jedno, protože jsem byla šťastná, že mám Amálku u sebe. Bylo to poprvé, co jsem viděla a držela tak maličké miminko nezabalené v zavinovačce. V prvních chvílích mi sice hlavou běhaly myšlenky, že po císařském řezu se nerozjedou mateřské hormony a nefunguje kojení, ale Laďka s Amálkou mi brzy ukázaly, že to tak nebude.

Amálka byla nádherná na první pohled a já jsem vlastně ani neměla pocit, že by mezi námi došlo k nějakému oddělení. Jako kdyby se jen přesunula z bříška na můj hrudník. Roman mi popsal, jak mu Amálku hned po příchodu na svět přinesli, aby s ním mohla prožít bonding. To mi hned zvedlo náladu. Krásně ti to vyšlo Amálko. Vždyť spolu jsme byly spojené z bříška, hlazení a vzájemného povídání jsme si užily spoustu, a tak je možná víc než dobře, že jsi měla bonding s tátou.

Laďka mi celou noc přikládala Amálku k prsu a krásně ji za tu dobu naučila přisávat se. Pomáhala mi ji konejšit, když nemohla usnout, a nakonec ji zabalila do zavinovačky, položila na postel vedle mě, kde usnula a spala až do rána. Hlavně mi ale dala obrovskou dávku podpory, že ještě teď, když si na to vzpomenu, brečím dojetím. Zahnala všechny mé strachy, že nám nepůjde kojení, a moc mě podpořila v tom, že se o malou zvládnu postarat, přestože jsem se sama nemohla ani zvednout. Také mě uklidnila v tom, že si Amálka z porodu neodnáší žádné trauma a pobrekuje jen proto, že nemůže usnout.

Možná to bylo sílou situace, ale nevzpomínám si, kdy naposledy pro mě někdo tak moc byl a tak moc mě podpořil. Nebo jsem možná právě v tu chvíli podporu tak moc potřebovala a proto se mi tak silně vryla do paměti… Nejen během noci po operaci, ale i během celého pobytu v porodnici, kromě chvil před operací, jsem si díky Laďce připadala moc bezpečně a opečovávaná. Skutečnost, že nás v porodnici přivítal někdo, koho znám a komu věřím, byla stejně jako celá další péče k nezaplacení. I když se mnou byl skoro celou dobu i Roman a dělal, co mohl, přece jen, o porodu a kojení toho moc nevěděl. Proto jsem moc vděčná za Laďčinu péči, díky které mohla být Amálka celou dobu se mnou. Výjimkou bylo jen pár minut, na které si ji během noci sestra asi 2x odnesla na nějaké vyšetření.

Ráno Laďka odešla a přes den se mnou zůstal Roman. Občas jsem ještě měla v jedné ruce infuzi a musela ji držet napnutou, což mi péči o Amálku znesnadňovalo. Společně jsme ji tedy přikládali k prsu a starali se o ni, jak jsme zvládali nejlépe. Odpoledne mě jedna ze sester doprovodila do sprchy, a když Roman večer odcházel, byla jsem odhodlaná Amálku nedat z ruky a nechat si ji celou noc u sebe. I když jsem se pořád trochu bála, jak to zvládnu, naše první noc ve dvou byla klidná, mazlivá a bez jediného pláče. Amálka na mně po každém přisátí klidně usnula a spala až do dalšího krmení. Další den už jsem celkem bez problémů zvládala chodit po pokoji a díky automaticky polohovatelné posteli se i zvedat. Byla jsem vděčná a šťastná, že jsme s malou spolu.

I další dny v porodnici jsme na sobě byly přilepené, co jen to šlo. Do postýlky jsem ji pokládala jen když jsem šla do sprchy, na záchod nebo když jsem se chtěla najíst. Později, když už mě nebolelo ležet na boku, jsem ji začala pokládat i na postel vedle sebe, abych se mohla lépe vyspat. Po 5 dnech si nás vyzvedl Roman a odvezl domů.

Jsem moc ráda za to, že jsem si vybrala porodnici ve Vyškově, kde jsem byla moc spokojená a kam bych šla znovu. Nestačila jsem se divit, jak rychle všechno probíhalo ve chvíli, kdy to bylo potřeba. 

Po příjezdu domů jsem potřebovala srovnat se s porodem

I když teď, s odstupem času, se na náš porod dívám úplně jinak, pořádně se mnou zamával. V porodnici jsem vnímala hlavně lítost nad tím, že neproběhl tak, jak jsem si přála. Asi byla chyba, že jsem se tak dlouho na porod připravovala, a přitom nepracovala na přijetí jiné varianty než je přirozený porod. Po krásném těhotenství, kdy jsem se od začátku druhého trimestru cítila celou dobu fyzicky moc dobře, jsem si zkrátka nepřipouštěla jinou variantu, než že vše proběhne hladce (což vlastně možná proběhlo, jen trochu jinak, než jsem chtěla).

Jakmile jsme po cestě z Vyškova minuli ceduli s názvem naší vesnice, přepadla mě divná lítost nad tím, že už nejsem těhotná. Jako bych ani nebyla ráda, že Amálka už je tu. Teprve doma jsem si uvědomila, že za tím pocitem stojí strach, že Amálka umře, který jsem cítila na operačním sále a od kterého jsem se v té chvíli odpojila. Když jsme dorazili domů, začal se projevovat tím, že odpojil mé zážitky před a po porodu. Vybrečela jsem ho, a hned to bylo lepší. Radost, že už je Amálka s námi, byla zpět.

Pocity spojené s porodem se ve mně ale mlely pořád. Naštvanost na sebe, že jsem to nezvládla, pocit, že mě Vesmír zradil, když mi před porodem posílal zprávy, že to s Amálkou společně krásně zvládneme. Lítost, že jsem nemohla Amálku vytlačit, pocit viny, že jsem jí nemohla dopřát příchod na svět, který jsem chtěla a pořád se vracející strach o ni. Pomáhalo mi hodně brečet. Věděla jsem, že je důležité, že Amálka je v pořádku a že všechno dobře dopadlo, ale své pocity jsem nemohla popírat. Kdybych je v sobě uzavřela, uzavřela bych současně i své srdce.

Pláč, s kterým ze mě odcházel strach i další nepříjemné emoce, se střídal s pláčem z dojetí, že jsme mohly být pořád spolu, a že vše proběhlo pro nás obě velice jemně. Čím víc jsem ze sebe dostávala strach o Amálku, tím víc jsem cítila, že ji mám ráda. Jako kdyby strach přinášel větší a větší lásku k ní. Současně jsem cítila velkou vděčnost k Laďce a ke svému tělu, které mi ve dnech po porodu ukazovalo, že má zásoby, o kterých vůbec nevím. Jeden pohled na Amálku stačil k tomu, aby se mi přestalo chtít spát. Bříško se krásně regenerovalo a po příjezdu domů už jsem skoro nevěděla, že jsem na nějaké operaci byla. Cítila jsem vděčnost i ke své jizvě, protože bez ní by se Amálka nemohla narodit. Hladila jsem ji a říkala jí, že mi vůbec nevadí, že na mém těle je. 

Protože věřím, že všechno má nějakou příčinu, chtěla jsem pochopit, proč se to stalo. Kamarádka mě proto provedla terapií, která mi kromě pochopení přinesla i uvolnění a ujištění, že Amálka si žádné drama z porodu nenese. Pomohlo mi i to, že si se mnou o porodu popovídala Laďka a uklidnila mě, že Amálka v žádném velkém nebezpečí nebyla. 

Čas od času se ve mně ještě vyklube pocit, že jsem to nezvládla, ale čím víc času trávím s Amálkou, tím víc si uvědomuju, že porod byl jen začátek, který mi ukázal můj téměř celoživotní strach, že udělám chybu, že zklamu sama sebe, a snahu zvládnout všechno nejlíp. Tento podvědomý vzorec mě provázel většinu života. S příchodem Amálky se ale začal hroutit v prvním možném okamžiku a já cítím, že je to dobře.

Vnímám, že Způsob, jakým Amálka přišla na svět, s sebou nese i spoustu výhod:

Za poslední týdny mě několikrát napadlo, že z toho, že dokážu náš porod přijmout, budu mít nakonec větší radost, než kdyby vše probíhalo naprosto hladce a přirozeně. Těšila jsem se na porod jako na zkušenost, a tak jsem ji dostala – o to větší, že byla úplně jiná, než jsem si přála. První chvíle, kdy jsme se s Romanem o Amálku společně starali, nás všechny tři hodně sblížily. Kromě toho jsem si mnohem víc vážila skutečnosti, že jsme mohly být s Amálkou pořád spolu a možná i díky tomu se jí nemohla v prvních dnech vůbec nabažit. Strach o ni mě přivedl k větší lásce a zase mi o trochu víc otevřel srdce. A díky Laďčině péči během první noci jsme neměly problémy s kojením a já poznala obrovské regenerační schopnosti svého těla, kterého si teď mnohem víc vážím.  

Sledujte na facebooku

Kalendář akcí

  • Nyní jen individuální setkání, po vzájemné domluvě osobně i on-line

e-book 8 TIPŮ, JAK POROZUMĚT SAMI SOBĚ

Rubriky příspěvků


Instagram

Mám zájem o upozornění na semináře

Vyplňte mail a nechce si pravidelně zasílat nabídku seminářů a akcí.

You have Successfully Subscribed!

Share This